Jak píšu (chvála nedělání)

Kapitola metodická

Ne, nepůjde řeč o tom, že jsem ještě nezatopil v kamnech, nepřiměl děti udělat domácí úkoly a nepřipravil jim večeři.

Nebudu ani otrocky opisovat nedělání Castanedovo či činění nečíněním (wu-wej) čínské, byť tady nějaká inspirace bude.

Šlo by zmínit šachovou zásadu, podle níž je silnější hrozbu vytvořit než skutečně provést; se skrytě přítomnou hrozbou se musí stále počítat.

Prostě se stalo, že nedělní odpoledne - započaté rozpačitě v domácím kňučení a nestíhání - se překlopilo v jednu z těch dob, kvůli kterým všechno stojí za to. Vyšel jsem ven - a nezryl jsem záhon, jen párkrát jsem rýč zanořil a hroudu hlíny obrátil. Sedl jsem ke knížce - a ani celou kapitolu nepřečetl. Koukal jsem po světě, bylo ticho, nikdo neprošel, nikdo nepromluvil. Napsal jsem pár řádků (Brada na vyprahlém poli v červencovém žáru) a protože jsem je nedopsal, vím, jak budu pokračovat; ta neuzavřená scéna zůstává se mnou. Dokonce - možná - se mi vynořil definitivní název pro pohádku (sem ho v rámci nedělání radši nenapíšu). Krátce se spustil déšť. Nechal jsem sešit ležet otevřený, kapky psaly samy.

V započatém díle jsme pokračovali fotbalem: hřiště vedlo z kopce, prostředkem tekl potok, bořili jsme se do loňské trávy, zakopávali o drny a zaplétali se do ostružin. Centrální hráč Markétka zabraňoval míči v jakémkoliv pohybu. Závěrečnou přihrávku směroval Vítek na střechu.

A tak jsem se - po odpoledni, kdy jsem s rozmyslem nic neudělal - vděčně vrátil domů. Na Květnou neděli jsem pečlivě nenatrhal kočiček.

K čemu ovšem nebudu nabádat, je nemytí misky; právě mytí misky je pravým neděláním!

Je totiž neděle ...