(Ne)křesťanská televize

Napsal jsem na blog Martina C. Putny v souvislosti s vysíláním křesťanů v USA a muslimů v Orientu příspěvek do diskuse. Tak se mi povedl, že ho dávám i sem.

Jak by asi vypadalo křesťanství v televizi, kdyby se s ní o pár set let neminulo? Tedy kdyby přišla televize už někdy v baroku nebo naopak kdyby si křesťanství udrželo své dominantní postavení dodneška? Zprávy připravují klerici (vždyť jiných vzdělanců je pomálu), hlavní částí vysílání je liturgie (ne pouze obvyklá, jen snímaná kamerami, ale zvlášť vytvořená na míru televizi, vždyť paprsky přinášející obraz přinášejí i požehnání), vysílání nemá propagandistický ráz, vždyť křesťanství je samozřejmostí. (Jen štvavá zahraniční Komenského stanice zbytečně napadá nejsledovanější jezuitský kanál, jenž umně spojuje masovost Novy s kulturností dvojky.) A ještě dál: jak by se asi samo křesťanství v takovém prostředí vyvíjelo?

Nebo je vynález televize teprve důsledkem sekularizace? Bylo by něco takového možné, kdybychom se nadále drželi starých dobrých tradic našich otců (či matek, ať jsme korektní)? Nezapadá televize plně do proudu odtělesnění, zpovrchnění, profanace, ztráty pevných jistot, které v době odvratu od křesťanství přicházejí? To ďábel nám místo skutečného života podvrhl tuhle nápodobu, fikci, náhražku!

Anebo ještě naopak: není televize pokračováním, rozvinutím křesťanství mimo církev jinými prostředky? Nenavazuje na schopnosti kazatelů, na podívanou, kterou přinášela liturgie, na duchovnost stavěnou v praxi tolikrát proti tělesnosti? Není zírání do obrazovky vrcholem kontemplace (zření), není masovost televize uskutečněním všeobecné účasti (communio) na společně budovaném novém světě? Není pokračováním evangelia bořícího přehrady a letícího do celého světa, do poslední vesničky s anténou?

Budu-li tedy nadále brojit proti televizi, můžu; s vědomím, že jsem obrazoborec.