Ratzinger x Galileo

Kterak tmáři potlačují svobodu myšlení

Hned na úvod přiznávám, že o tom nic moc nevím. Tiskem proběhlo jen pár agenturních zpráv, dle typu média různě zkomolených. Říkají, že papež Benedikt, tedy středoevropský intelektuál Ratzinger, byl pranýřován italskými univerzitními vědci, neboť před lety označil proces s Galileim za "rozumný a spravedlivý".

Vypadá to dost jednoznačně. Církev ústy svého nejvyššího hodnostáře lpí na pověrečných, tmářských a přitom mocenských a manipulativních praktikách feudální minulosti. Bojuje se zde potisící tentýž boj, boj za svobodu pokrokového vědeckého bádání proti zpátečníkům, kteří by nás chtěli uvrhnout do nevědomosti. A přece se točí! - to musíme ve 21. století znovu obhajovat takovou banalitu?

Jenže: o procesu s Galileim taky nic moc nevím (a připadám si přitom zvlášť venkovsky a nevzdělaně). Nevím, co bylo vlastním předmětem sporu, jaké argumenty zněly na obou stranách a jak znělo nakonec vlastní rozhodnutí. Tuším jen, že zjednodušit to na prostý spor moderního heliocentrismu se zastaralým geocentrismem je asi značná redukce. Připomeňme, že to byl Galilei, kdo s Descartem, Newtonem apod. vypracovali novověký mechanistický výklad světa, nadřadili ho přirozené skutečnosti. Že to byl Galilei, kdo popírá očividný fakt, že kilo železa padá rychleji než kilo peří, a nahrazuje aristotelský výklad pohybu jako jisté aktivity výkladem pouze geometrickým.

Církev měla dávno ve zvyku nenechávat teoretické spory soukromníkům, ale rozhodovat o nich ve zvláštních komisích (podobnost s hodnocením vědy ve dvacátém století komisemi habilitačními či grantovými je čistě náhodná, tam jde totiž hlavně o formality, obsah to moc nemá). Představa, že by měl být někdo za své zajímavé průkopnické názory souzen, vypadá sice dost nepříjemně (já bych se soudit nenechal, hlodá ve mně), ale co když to jsou právě myšlenky, kdo má být souzen? Připomínám si biskupa Tempiera, který ve 13. století svým ediktem odsoudil řadu tezí, mimo jiné ty, které chtěly svět a Boha spoutat v duchu determinismu, který se přes Araby dostal do aristotelského myšlení.

Možná by tedy šlo proces s Galileim interpretovat např. ve stylu "říkáte odvážné myšlenky, pane Galilei - ale nezjednodušujete poněkud? Sedněme si na to a proberme v klidu možnosti argumentace ...". Nevím.

Ale pak jsem v novinových článcích našel detail, který staví celý spor papeže s vědci na hlavu: Ratzinger totiž tehdy nehodnotil Galileiho proces sám za sebe, ale citoval Feyerabenda. Čtenář novin to přejde, hm, tak si konzervativní kněz přizval na pomoc nějakého konzervativního filosofa ... Opak je pravdou! Feyerabend je epistemologem téměř postmoderním, myšlenkovým buřičem, "anarchistou". To je ten Feyerabend, kterému vědci nemůžou přijít na jméno ne proto, že by byl tak konzervativní, ale protože je tak relativizující! Myslitel, který upírá vědě monopol na poznávání. Autor Rozpravy proti metodě, díla, které se už svým názvem obrací proti descartovskému novověku. Že se bude papež odvolávat na Feyerabenda, to zní podobně, jako by Česká biskupská konference citovala Zdeňka Neubauera.

Ono to ovšem tak divné není. Ratzinger je středoevropský intelektuál - a Feyerabend taky. I když to běžná klišé neočekávají, Ratzingerovi jde právě o racionalitu, důslednou argumentaci, přesnost formulací! Na jiném místě dnešní MF Dnes je úryvek z papežova projevu o globálním oteplování, kde požaduje neideologickou nepředpojatou diskusi podloženou jen věcnými argumenty.

A tak to vypadá zcela opačně: ne vědci, ale papež je ochráncem svobody myšlení a racionality. Proti davu profesorů a studentů, vykřikujících zjednodušující fráze, stojí muž, který s trpělivostí učence čeká, aby mohl pronést svou logickou řeč. Tradice starých dobrých scholastických argumentací si přes propast času podává ruku se sžíravou postmoderní kritikou končícího novověku. Hluboko pod nimi ve své nevědomosti třeští vědecká lůza. Ne proces s Galileim, uměřený a adekvátní, ale štvanice na Ratzingera a Feyerabenda, velikány myšlení, je tou pravou tmářskou iracionalitou.

Takhle hezky jsem si to nad těmi novinami složil. Bohužel je to možná daleko banálnější. Ratzinger prý citoval Feyerabenda jen proto, aby ukázal, že i ve dvacátém století lze držet názor na správnost Galileova procesu, tedy aby předvedl názorovou šíři doby. On sám se ale prý k Feyerabendovi nepřikláněl a naopak usiloval o Galileiho rehabilitaci. Takže to vypadá, že italští vědci neprokazují svou stádnost tím, že by pouze zjednodušovali jemnou argumentaci, ale prostě tím, že vytrhávají výroky z kontextu a převracejí je o stoosmdesát stupňů proti jejich původci. Asi jako kdybychom Václava Klause označili za zastánce globálního oteplování, protože použil výrazu "globální oteplování." Takže mám po příběhu.