Konec Vánoc?

Předvečer Tří králů; je čas bilancovat?

Mnohým Vánoce dávno skončily; možná dříve, než stihly pořádně začít. Když na náměstí dozněla poslední koleda (cca 22.12.), když byl rozbalen poslední dárek a dohořela poslední svíčka na stromečku (když v dětství dohořely svíčky a rozsvítilo se "normální" elektrické světlo, měl jsem vždycky pocit velké ztráty a návratu do obyčejného světa), když bylo nutné 27.12. vstávat do práce (ať žijou vánoční prázdniny!), když v televizi skončil maratón pohádek, když se stromek vyhodil do popelnice, když byl sněden poslední kousek cukroví, když nastaly povánoční inventury a výprodeje.

Jsou to s adventem spojité nádoby; tradiční advent vymizel, většinu adventní doby vystřídal program již vánoční - a téměř všechen prach tak byl vystřílen předem: Vánoce se v adventu téměř vyčerpaly. Žádná, byť sebenosnější tradice tak dlouhou dobu nevydrží. Odtud pak únava z Vánoc, touha mít to už za sebou, snaha vyhodit Vánoce do loňského smetí.

Mám moc rád (apokryfní) tradici "dvanácti nocí". Poprvé jsem o ní slyšel od Neubauera, zminuje se o tom v knize O svatém Františku (s. 104), píše o tom taky Iso Karrer (Zvěrokruh a lidový rok, s. 143 - 144) a dá se to dohledat leckde na internetu. Mezi dvanácti měsíci lunárními a rokem, který je dán oběhem slunce, zůstává rozdíl dvanácti dnů. Ty tvoří právě v době vánoční (od 25.12. do 6.1.) jakýsi samostatný uzavřený cyklus, kroužek (circulum), dobu, kdy už slunečního světla neubývá, ale taky nepřibývá, "mikrorok" v "makroroce", kdy každý ze dvanácti dnů odpovídá jednomu ze dvanácti měsíců (tak mj. odhadovali počasí v budoucím roce).

To je doba onoho "kouzla Vánoc", kdy se věci dějí jinak. Věští se krájením jablka, házením střevíce, litím vosku či olova, nahlížením do jezera. Voda v potoce se o půlnoci mění ve víno, jak zaznamenal Přemysl Rut. Na tom, co učiníme, na tom, zda dodržíme vhodné obyčeje, záleží zdar, zdraví, počasí, úroda v příštím roce. (Zůstala nám z toho novoroční předsevzetí - myslíme si totiž, že máme vše ve svých rukou.) Teprve v den Tří králů se vše vrací do starých kolejí.

Teprve zde definitivně převáží návrat Slunce. Teprve zde se zjeví (Epifania), co se zrodilo ve skrytosti. Na východě teprve nyní slaví vlastní Vánoce; co se neukáže před všemi národy, ještě jako by nebylo. Kouzelná, ale riskantní "mezidoba" pomíjí, už ne noční vidiny, ale solidní denní světlo nás budou nadále provázet.

Tady někde tuším hlubší důvod "vánočního zklamání". Dal by se nazvat vyprázdněností úspěchu. Dlouho se těšíme na Vánoce, toužíme po návratu světla, po obnovení dětského světa, po přítomnosti Boží - a když to opravdu přijde, není to takové, jako v očekávání. Hm, tak tedy TO je jenom TOHLE?, praví MCP v souvislosti se sexem (Kniha Kraft). Běžíte závod, ale když doběhnete do cíle, jste najednou zbyteční. Když Kutuzov porazí Napoleona, ztratí důvod vlastní existence a nezbývá mu, než zemřít (Tolstoj: Vojna a mír). Když zaplanou všechny čtyři svíce na adventním věnci, není kam pokračovat - a v denním světle brzy vyblednou.

Řekové tohle dobře věděli. Nezjevná harmonie je silněji zjevná (Hérakleitos, B54). Náznak je silnější než polopatický popis. Naděje znamená víc než happyend. Umělec vytvoří dílo - a ztratí schopnost a chuť tvořit dál. Ukázat věc naplno znamená vyprázdnit zdroj její zjevnosti. Nezbyde-li nic skrytého, nebude odkud brát; pramen vyschne. Vytáhneme-li věc celou před obzor, ocitáme se v novověkém geometrickém světě pouhých objektů. Tohle ke znamení Kozoroha opravdu patří; odstup od věci, redukce na objekty. Tak se svět jeví z vysoké skály. Kdysi jsem zažil tuhle prázdnotu na běžkách; přes sníh jsem ztratil kontakt se zemí, natož s podzemím; a loňská stébla trčela tak holá! Zdeněk Neubauer odvozuje novověk právě od Františkova "živého betléma"; centrem jeho výkladu je právě kenósis - vyprázdněnost.

Je tedy vlastním vyústěním Vánoc civilní vystřízlivění? (Jeden pán v hospodě povídal: moderna a postmoderna, to je jako vánoce a po vánocích. - Fragmenta epilegomenon tetralogu pro Analogon, nepublikováno.) Znamená příchod Kristův prostě očekávaný a tím nudný konec? Ale to přece ne. Všechno jsme před obzor nevytáhli. Titíž Řekové (tuším Solón) říkali taky na nezjevné ukazuj prostřednictvím zjevného. Proč si neužít vítězství v závodě? Proč nepřijmout naplnění naděje, splněné očekávání, dokonání díla? Chesterton (v případech Otce Browna) rozlišuje mystagoga od mystika: mystagog ukazuje tajemství v šeru, za závojem, v oparu tajemna, v atmosféře spiknutí. Mystik vám postaví tajemství do plného denního světla - a ono je to pořád tajemství. Puer natus est.

Slavnost Zjevení Páně znamená právě toto: ukázat neznamená odhodit. Vtělení neznamená jen zmar. Oslavit neznamená znehodnotit oficialitami. Řecké doxa - původně pouhé mínění, zdání - je v křesťanství povýšeno: znamená slávu, nádheru, vznešenost.

Co je těžší než dosáhnout úspěchu? Dokázat ho přijmout, užít si ho, vystát ho.

Pak může oslava Vánoc vesele trvat až do Hromnic.