V tuhle roční dobu se mi každoročně téma dob připomíná.
I loni touhle dobou jsem o dobách psal (tudy, prosím).
Začíná advent a já na něm - narozdíl od koncertů dobré vůle, svařáku na náměstí a všeobecné smířlivosti - tradičně akcentuju ty obcházející. Ty bytosti, co z nich zbyl Mikuláš, anděl a čerti. Ty noční, bez světel, v hábitech, se zobákem. Nejdřív se ozve zvuk, teprv pak se mihne podoba. Mulisy mulisy za oknem, než se ze tmy vyloupne ksicht. Zubí se tupě a bez emocí.
Na Mikulášovi mě jako dítě nejvíc okouzlovalo, že zase opravdu přijde. Sotva se setmělo, chodil jsem k oknům a kradmo i pootevíral venkovní dveře. Ten večer byla tma úplně jiná než kdykoliv jindy; byla to tma, ze které přijde Mikuláš. Nepředstavoval jsem si, že tam někde už chodí, protože žádné konkrétní tam někde ještě nebylo. Dlouho nepřicházel. Bylo jen ticho o něco významnější, možná se tamhle za plaňkovým plotem něco pohnulo, možná vzadu vrzla vrátka. Ale nakonec vždycky přišel. A než do téže noci odešel, proměnil náš domov.
Obcházejí. Nijak nenavazují na končící podzim, nijak nepředznamenávají Vánoce. Utržené ze řetězů, ještě jimi řinčí, ukazují se a mizí.
A pak mě to napadlo. Ona je taková celá naše doba. Novověk dozněl bez velkých fanfár a zrodí-li se co nového, nedává to o sobě ještě znát. Bez souvislosti se kolem nás vynořují vyprázdněné masky. Na Ústecku například naši religionisté zaznamenali umělou hmotu, Santa Klause, graffiti v podchodu, osobní auto, reklamu na sporák a průvod mobilních operátorů. Není divu, že to nehraje dohromady. Je přece mezidobí. Bezdobí. New Age? Zatím ne. Velký advent.
Zkusil jsem to zlehčit. Jaképak doby. Roční doby, to je prostě folklór, ať už mluvíme o dvanácti měsíčkách, o znameních zvěrokruhu nebo o roce církevním. Je to folklór, nechme ho žít, v cyklickém čase se docela vyjímá. Ale velká historie, to je, panečku, jiná. Tam už je takový popis nepřípustnou antropomorfizací. Prohlásit postmodernu za advent? Jaká svévole!
Jenže: jsou to pořád doby. Jestliže ne tyto "velké", pak ani ony "malé". Zrušíme důsledně i Vánoce?
Uklouzl jsem na ledu a musel jsem se smát. Copak jsem mohl aspoň na chvíli vážně věřit tomu, že si doby svévolně promítáme na neutrální pozadí lhostejného času? Vzpomněl jsem si na evolucionistický pojem "preadaptace", že totiž znak, co se bude hodit, už je tady. Vzpomněl jsem si na platonismus, co ho pořád prosazujeme. Vzpomněl jsem si na rozpomínání. Vzpomněl jsem si na tezi, že vynalézání je ve skutečnosti nalézáním, objevováním. Vzpomněl jsem si na svou (svou?) tezi, že myšlenky nás napadají; ne, nevzpomněl jsem si na ni, sama mě napadla. Věděl jsem to vždycky: doby rozeznáváme. Popřeme-li možnost rozeznávat je, jak můžeme rozeznávat vůbec něco?
A tak jsem se z bezčasí jednadvacátého století zase probral do času, co běžel toho rána u nás podle řeky. Advent je tu, malý i velký, a jak a zda skončí, nevíme.
Nevíme? Opravdu nevíme, co se má, tam v oněch temnotách, narodit?
Hájit konzumní aspekt novodobých svátků kolem zimního slunovratu zdá se býti zbytečným. Ale já ty lidi, bližní, bláznící v obchodech potřebuji! Jednak tam shání něco pro mě a za druhé jen tak vynikne má snaha duchovní, v kontrastu s nimi. Očekávání, napětí, chvíle před rozbalením dárku - vždyť na to se \"oni\" nejvíce těší... :-)
OdpovědětVymazatJé, taky vám to funguje? Upadnu na ledě a říkám si-nojo, vždyť jsem skoro zapomněla, že je zima. Nejlepší jsou odřená kolena na jaře. Hihi, na jaře se něco odře, dřevo, vřeštění, řehtačka, řeka a tak...Zima je oproti tomu hladká, plochá a-já bych se toho nebál-studená. :-)
OdpovědětVymazatKdyž bylo Mikuláše, byl jsem v Praze. Náhodou si pamatuju i to, že byla středa. Na fakultě jsem byl jako obvykle dlouho. Venku už byla tma a já jsem seděl v první řadě na Komárkově přednášce. Mluvil o Adolfu Portmanovi. Říkal, jak je v novověku zvykem přezírat podoby. Vzpomněl jsem si na Francise Bacona, jak o něm mluvil Brdíčko, že pro něho byla příroda děvka, kterou je potřeba natáhnout na skřipec a vyrvat jí tajemství. A vzpomněl jsem si na to, jak jsem, kdysi napsal, že v nitrech je nicota, která je ale tak měnlivá a schovávání milovná, že se odívá do podob, kdykoli se k ní snaží někdo prořezat. Komárek říkal, že Portman ocenil jevy a že mluvil o tom, že vlastní jev organismu vychází z jeho niternosti, a tak o ní vypovídá. Znal jsem to už od Pavla, ale Komárkův projev prostě stojí za to a málokdo má tak vtipný přednášky:) Komárek nám dovykládal o tom, jak se organismy sebeprezentují tím, že se jeví, a venku se ozývaly rány a zvuky policejních aut. Řekl: \"Venku se sebreprezentují čerti a mikulášové, že se mi tam ani nechce.\" :) a pak jsme se rozešli. Když jsem pak šel noční Prahou, nebylo to zas tak divoký. Viděl jsem jednoho čerta a mikuláše. Ten kravál dělali kluci (praví čerti?, i když tak nebyli oblečeni), který házeli bouchací kuličky u kostela sv. Mikuláše. Na staromáku měli lidi na hlavách červený svítící rohy. S úsměvem jsem je minul a došel jsem na Masarykovo nádraží.
OdpovědětVymazat