Jsou texty, které si říkají o další texty. Cílkova kniha píše o takových knihách a sama je takovou knihou.
Už jsem o ní jednou letos psal. (V textu Ropa, Borges, tsunami - jak se to rýmuje?) A teď se mi vnutila zase. Cykličnost, bloudění, nekonečné řetězení: to je Borgesův svět. Náš svět.
Cílkova kniha si říká o opakované čtení a mluví o knihách, které si říkají o opakované čtení - ale ty už nutně nemluví o dalších podobných knihách. Cílek (i Borges) jsou navýsost konkrétní, dávají přednost neopakovatelnému osudu (a pokud opakovatelnému, je to námět na zvláštní povídku), osobnímu příběhu před obecným vzorcem. Ne tedy vulgární schéma "a každá ta blecha má na sobě ještě další menší blechu", ale pokračování nenáhodného příběhu: Roku 1797 má Coleridge sen na motivy Marca Pola. Když se o tom v roce 1936 dozví Borges, píše o Rašídu-el-Dinovi. Tak nějak to roku 2007 Cílek napíše a v témže roce (zvláštní shoda!) o tom čtu. (V minulém odstavci jsem si dovolil jednu borgesovskou mystifikaci. Myslel jsem, že spontánně a bez následků.)
Dochází tak k mnohonásobnému zrcadlení. (Mám tendenci psát o knihách vždy jazykem těch knih; zde je to úplně adekvátní, i já jen pokračuji v rozepsaném.) Věci se odehrávají opět a opět - a vždycky trochu jinak, příběhy se splétají do vzorů, jimž nerozumíme, protože jsme sami jejich vlákny a jen ať nenabydeme odstupu! Bezkontextovost tu nehrozí: větev je větví stromu, kniha částí knihovny. Námětů je mnoho, ale nemísí se. Tradice je spletí kořenů, spletí jemnou i hrubou, ale vždycky strukturovanou.
Neřekl jsem zatím, co je tématem Cílkovy knihy ("už jsi to řekl", pravila ozvěna!). On vám to taky hned neřekne. Je to totiž kniha mnohovrstevnatá a výrazně nepolopatistická. Není zřejmé, odkud ji začít číst, a v zásadě je tam řada takových vhodných začátků. Četl jsem ji už mnohokrát, ale ještě jsem ji nedočetl ("mnohokrát jsi ji nedočetl!" zaznělo mi zase) Je to kniha nelineární. Cestičky se tu rozvětvují (a spojují), na dálnici nenarazíte. Ale přec; teď udělám něco, co u Cílka ani Borgese nenajdete. Napíšu jednoznačný výrok: je to čtenářský deník. Jen co jsem to napsal, už to zní falešně.
Proč svět Borgesův? Protože (i) on se zabýval knihami, žil mezi knihami, z knih postavil (svůj) svět. Nebo jinak - kolem něj se knihy samy seskupily. Psát čtenářský deník znamená stejně tak psát svůj životopis jako psát obecné dějiny.
Ještě druhý jednoznačný výrok napíšu (ďábelský chechtot): jde o literaturu fantastickou. Ptáte-li se pak, co je tu míněno literaturou fantastickou, musím dnes dopoledne odpovědět, že čtyřverší uvnitř kamene, déšť bubnující na střechu, rozhovor u mohyly na Bílé hoře, sen o zřícené věži groteskního domu, ta zvláštní věc z velbloudích chlupů pod zlatou pánvičkou, sbíhavá žebra ve Starém Plzenci a jméno Nuronihar.
Před obsahem jsem našel založenou kostřičku osikového listu. Fraktální větvení žilek, křehká nadýchaná krása vyrobená uměním ztraceným již počátkem 16. století. Kombinace fragmentárního zbytku a nedosažitelné dokonalosti. Jeden z obrázků Heleny Wernischové, zamýšlený a nenamalovaný. Errata přikládaná ke knize. Snad přes něj se má Cílkova kniha číst, tak, aby vždy nějaká písmena zůstala skryta. Spojení lupy a orientálního závoje.
Nepamatuju se, že bych tam ten list vložil. Vypadá podzimně, ale knihu jsem držel naposledy v létě. Přesto vím jistě: musel jsem ho tam vložit. Má tvar klíče a nenacházím pro něj otvor. Stopka se odlomila a visí na posledním vláknu.
Zavřel jsem ho zase mezi listy knihy. Borgesův svět je herbář.
Žádné komentáře:
Okomentovat