Velikonoční zpráva 2026
Už se mi z toho stalo takové téma s variacemi; to není vůbec špatná forma.
Vycházím do sychravé vlhké noci, na zemi namoklo. Vody nás budou provázet průběžně.
Jdu temnou stezkou, vidím jen na pár kroků, sestupuju do údolí.
Téměř celou cestu jdu sám, nikoho nepotkávám, liduprázdný svět. I v evangeliu chodí po ukřižování ženy a učedníci jednotlivě nebo jen v malých skupinkách.
Scéna osamělého poutníka v prázdném městě patří k postapokalyptickému žánru. Velký pátek je apokalyptický, odhalující, Bílá sobota je právě bezčasím po, dnem poté.
Kolikrát jsem takhle těsně před Vánoci šel sám z města, z posledního nákupu, ani autobusy už nejezdily, poslední, kdo tudy před svátky kráčel. Teď jdu naopak sám do města.
Vlak, který patří k cestě údolím, tentokrát jede tlumeně, potichu. Znamená jak čas lineární (co už je lineárnějšího než koleje ... "a vlaky jely od západu na východ"), tak i cyklický, jedou pořád znovu, jeden za druhým, každý den.
Ptáci se poprvé ozývají až na vyvýšené křižovatce, odněkud z houštin u řeky.
Až skoro u mostu do města potkávám první dvě postavy, jdou proti mě, temné, ale i já jsem nejspíš temný; Adam a Eva odcházejí z dějin?
Řeka mířící pod most je tmavá, klidná: Léthé. Jen v ozářeném pruhu se dělají zlatavé čeřky, víry Ivana Havla, primordiální chaos.
Druhého člověka potkávám až ve městě samém, vidím ho jen zdálky, přechází zprava doleva, jde si svou cestou.
Další postapokalypsa v podchodu, děsivé nasprejované příšerky po stěnách, tresť vnitřní perferie velkoměsta, opuštěné podsvětí; ale dost možná, že i tudy kdysi procházela Arwen, aspoň téměř.
Do kopce už stoupá postav víc, lidé s dětmi, vesele, družně. Všechno je v pořádku.
Oheň zapalujeme jako vždy v zahradě, v zahradě Getsemanské. která je najednou i zahradou rajskou.
Stíhám si konečně pořádně uvědomovat mimořádnost té liturgie: zástupy s planoucími svícemi, uměřené, soustředěné, přítomné. Noční shromáždění v temné prostoře naslouchající slovu.
Slovu - i zpěvu. Obřady všech tří dní pro mě byly hlavně obřady zpívanými: o čem se nedá mluvit, o tom je třeba zpívat. Ze zpěvu Múz či hudby Ainur povstává svět, zpěvem je i obnovován.
Myslím na svoje blízké, totiž na postavy Jabloděje: jak by obřady vnímali ony, jak by se tam chovaly?
Po obřadech na farním dvoře, slunce vlídné a životodárné, jako to tarotové osvěcující scénu obehnanou zdí. Rosa na trávě, pára z bylinkového čaje, i když víno by bylo ještě přiměřenější.
Připomínám si Rebeku doktora Sackse, postiženou dívku s talentem básnířky (cituju popaměti): "Seděla na lavičce a pokojně, s požitkem sledovala jarní zeleň. Ani stopa po neohrabanosti. Pak z ní vytryskl zvláštní poetický příval - jaro, zrození, růst, všechno má svůj čas."
Bylo to letos vlastně bez dramatu, bez bolesti, bez krize. Proč se za to stydět.
Na zpáteční cestě řeka průzračná, prozářená, neméně klidná.
Žádné komentáře:
Okomentovat