PF 2026

V dolíku pod švestkou: o moci a působení

„‚Jestli oni udělali tu zemi, nebo ta země udělala je, to se dá těžko říct, jestli mi rozumíte. (…)
Jestli je v tom nějaké kouzlo, tak je pořádně hluboko, kam na něj nedosáhnu, abych tak řekl.‘  
‚Vždyť je vidět a cítit všude,‘ řekl Frodo.
‚To ano,‘ řekl Sam, ‚ale nevidím nikoho, kdo čaruje.‘“[i]

Kousek pod námi, nad svahem, co spadá k řece, je takové místo, řekněme dolík nebo kapsa pod bývalou zemědělskou usedlostí. Po léta ručně kosená tráva pod ovocnými stromy, na jaře petrklíče, plicníky, sasanky, křivatce, bika, lesní druhy vystupující do trávy. Možná i díky tomu místu jsem se tady usadil, padlo mi do oka, když jsem se šel poprvé podívat na dům, co jsme pak koupili. Teď už je opuštěné, zarůstá křovím, ale pořád má svůj půvab. Ráno tu chodím dolů proti vycházejícímu slunci, k večeru se vracím proti slunci zapadajícímu. Nápady ke mně přicházejí po cestě[ii], mnohé právě tady. I ten, co se tu pokusím rozvinout.

Zase jednou se mi tam totiž na podzim převrátil pohled. (Ovšem vím, prvotní metodou je postavit se na hlavu a spatřit nesamozřejmost věcí; na prvotní metodu se však zapomíná nejsnáze.) Chodím tudy běžně, ale toho jitra jako bych tudy šel poprvé, pocítil jsem kouzlo toho místa. Přitom toho tam tak moc nebylo, stezka mezi trávou, spadané listí, trčící klacky, šlahouny ostružin, ranní světlo, ale mělo to svoje kouzlo, hrálo to dohromady. Vyrobit bych to neuměl, ani zachytit to zpětně úplně nedokážu.

A s tím vším pocit, že je to něco ohroženého, čeho nám moc nezbývá a co má cenu chránit.

Podobně jako tohohle útulného dolíku jsem si pár dní předtím všiml obzoru, lesnatého, kopcovitého. Oproti běžnému výkladu, že obzor je vlastnost mého pohledu a putuje se mnou, tu byl pocit, že vidím místo, kde se dotýkají nebe a země, nebo aspoň větve a mraky. Kde slunce mizí do podsvětí (nebo kde se z něj vynořuje), kde se dá dosáhnout na hvězdy. Že to vidím a každý to může vidět, ale jsme vůči tomu slepí. A i to bylo ohroženo.

U Tolkiena, který se mi právě v těchto dnech připomíná na každém kroku, je pořád znovu významné téma působení, moci, která proniká krajinou, místy, děním. V úvodním citátu je to moc Galadriel, v Roklince moc Elrondova, ve všech vodách moc Ulmova, která proti proudu řek dosahuje až k jejich pramenům. V opačném směru to cítím u Mumlavy, kde vlastně celý ráz údolí vychází od jejího (tušeného) pramene, je jeho rozvinutím, projevem.

Aby mi bylo rozuměno, nemám vůbec na mysli nějaké zásvětní působení něčeho cizího, vnějšího, heterogenního, naopak: jde o působení skrze to, co vidíme, ba právě působení od toho, co vidíme, neoddělitelné. Nemám na mysli nic „nadpřirozeného“, ale právě všechno přirozené. Chci mluvit o moci a působení krajin, míst, rostlin, zvířat, třeba i kamenů nebo časů.

Podobně to chápal (pro své příběhy) i Tolkien, opakovaně ve svých dopisech rozlišuje „technické“ působení Saurona, Sarumana nebo třeba Teda Pískaře, které se věcí zmocňuje, manipuluje s nimi, podřídí si je, a naopak působení elfů či dokonce Maiar, které rozvíjí vlastní povahu věcí, dává jim růst, vzkvétat, zušlechťuje je (a u Tolkiena hlavně uchovává pokud možno nedotčené).[iii] Působení zvenčí vs. působení zevnitř.

V eidetické biologii (či kosmologii), o kterou nám pořád jde především (že jo?), to znamená otevřít vedle tématu podob právě i téma působností, vlivů, vztahů, souvislostí; však není ani tolik odlišné. A hodí se to právě na příkladech ne jednotlivých organismů, ale jejich společenstev s určitou charakteristickou tvářností. Právě v těch obtížně vymezitelných oborech jako fytocenologie, nebo dokonce krajinná ekologie, se eidetika může dostat ke slovu zejména.

Pro ráz, charakter, podobu místa se vžil pojem genius loci. Žel, zprofanován je hrozivě, hauzíruje s ním kdekdo, chráněn je někdy až institucionálně, ale to snad ještě neznamená, že by se nedal užívat vůbec. Nebo jinak, máme něco rozumného jako náhradu?

Mám na mysli všechno to, co nás oslovuje, abychom se někde usadili, abychom někam putovali, abychom se to pokusili zachytit na fotografii, obrazu nebo třeba ve vyprávění. V tu chvíli zažíváme to působení i my.

A je to v jistém smyslu působení primární. Dojmy předcházejí datům. Později lze to, co takhle rozpoznáme, nějak uchopit, popsat, kvantifikovat, např. udělat fytocenologický snímek, zachytit diverzitu, dokonce mohou nastat případy, kdy se něco nového dozvíme až tím průzkumem, ale proč si něčeho všímat a proč to chránit, a zejména proč to tak roste, jsme většinou zakusili už předem.

Já vím, že se teď vystavuju strašlivým a oprávněným obviněním z kýčovitosti, z vytahování romantického ochranářského haraburdí[iv] jako je původnost, nedotčenost, divokost, čistota, však to vidíme v každé reklamě. A že to zajímavé v ochranařině jsou disturbance, nesourodost, vypalování, kácení, hloubení jam pomocí šrapnelů. Ale i tam pak hledíme k tomu výsledku, obnovenému vřesovišti nebo mokřadu s kosatci. Všechny ty hodnoty můžeme zpochybňovat (právem!), ale ne na ně zapomenout. Asi jako když nemůžeme naivně říkat, že právo je cestou ke spravedlnosti; ale občas jí být může, ba musí.

Ony všechny romantické nebo romantizující proudy jsou od počátku odsouzeny vytvářet falešné obrazy a vztahovat se k nim, viz konstruované „starobylé“ krajiny, kde postavíme hned ruiny, viz Třeštíkovo odhalení, že národ se vytváří uměle, a proč ne. Ale vybrat si z kyvadla dějin (sensu Putna[v]), z polarity romantické x klasicistní (realistické) jen tu druhou polovinu je nemenší průšvih.

To místo na hraně svahu je vlastně jen jedním zastavením na cestě do města, kudy chodím denně, a ta utržila kruté rány už třikrát: údolí kolem nádraží, kde jsem chodíval březovou alejí, ale potkával i pobřežní houští u řeky nebo zase křoví podél kolejí, je zplanýrované, je tam nové nádraží, parkoviště, navážky, pusto prázdno. Při stavbě silnice pod kopcem zahrnuli štěrkem a zeminou spodní část lesa s docela pěknou garniturou kytek typu lecha, kokořík, lilie, mařinka, pryšec sladký – jak dlouho bude trvat obnova? (Všimněte si, charakteristiku si usnadňuju výčtem druhů, ale mohl bych se pokoušet vystihnout to místo i jinak.) A samotná pěšina od řeky nahoru, co vedla lesem s vraními oky, kde jsem nejednou bez dechu sledoval opadávání buků (tak pomalé! tak plynulé!), teď po vykácení vede nitrofilní pasekou s agresivním ostružiním a bezinkama. Jasně, nic z toho není fatální škoda, v krajině ty prvky zůstaly jinde, ale narušení a ztráta to přesto je. Trojí jizva v místech, se kterými jsem nějak srostl.

A kdopak tohle v nějaké jiné podobě neprožívá jinde! Člověk si připadá odcizen, protože je odcizen. Pořád znova jsme vykořeňováni a zakořeňovat je těžké. Člověk jako věčný exulant, vždy znovu přesazován, pokud je ještě kam.

Ovšem, namístě je asi námitka: „Vole, já nejsem odcizenej, dej si zelenou a nepičuj.“ No jo, ale to je právě to zapadnutí do společenstva, to jsou ty kýžené vztahy.

A to je asi pojem klíčový pro naše téma: vztahy obecně. Ekologie se právě (aspoň ve škole) definuje jako věda o vztazích v přírodě: a co že to jsou tedy ty vztahy? Já vím, já vím, prosím, to jsou ty šipky od jednoho obdélníku ke druhému, popisovačem na plastový tabuli. Ale je to vůči těm obdélníkům, entitám, prvkům systému či čemu něco druhotného, ne naopak konstitutivního, co by je teprve utvářelo – nebo snad v nějaké větvi ekologie jo? Vždyť v pozadí takového schématu je zase jen novověké prázdné akvárium, nikoliv tělesné místo se zemí pod našima nohama.

Snad je tam jakási různost vztahů vidět u vztahů mezi populacemi typu kompetice, mutualismus, parazitismus, ale i tam se to dá shodit na prostou škálu ubližuje – prospívá.

A tahle chudoba typologie vztahů v ekologii je asi jen konkrétním příkladem toho, jak se v dějinách myšlení postupně osekával koncept působení vůbec. Už Aristotelovy příčiny představují značnou redukci, ale v dalších dobách z nich zbylo ještě méně, v novověku causa efficiens zjednodušená na srážky kulečníkových koulí. Přípustné je totiž většinou jen působení vnější, jiné už si ani nepředstavíme.

Nějaká sympathie by se asi našla u novoplatoniků, ale to jsme zase u těch problematických romantizujících směrů. (Kam jsem založil tu knihu Vlivy[vi], pořád si ji chci přečíst.) Zdeněk Kratochvíl píše ve své zřejmě ústřední kapitole o vzájemném uchopování přirozeností[vii], zní to krkolomně, ale umíme to líp?

Zdeněk Neubauer zejména ve svých pozdějších textech opakovaně zdůrazňoval ekologický postoj ke světu. Dlouho jsem tomu moc nerozuměl, bylo mi jasné, že vůbec nejde o běžnou ekologii nebo snad environmentalistiku, ale jakousi naši ekologii (tak jako alchymie byla pro alchymisty naší filosofií). Ale čím dál víc se mi jeví ve Zdeňkově díle a načrtnuté eidetice jako kámen úhelný, jako myšlení, kde si mohou zmiňovaná témata jako povaha místa, určující vztahy nebo až zjevující moc sednout dohromady. Takové myšlení totiž vyžaduje až jinou ontologii, jiné pojetí prostoru či hmoty. (Kolikrát mi takhle napadlo, jestli nelze – taky nejspíš zapadlou – metaforu morfogenetického pole vztáhnout i na celky jiného řádu než organismy, zejména právě na společenstva. Růst lesa či louky by pak nebyl vůči růstu organismů druhotný!)

Za všechny jeho ekologické pasáže třeba tuhle: „V řádu domova jsou (…) ráz krajiny (ekotypu), podoby stromů, tvary květů, háv partnera, obrysy dravce, vzhled kořisti, tváře přátel (…) něčím svrchovaně jsoucím. (…) Základní ctnosti objektivity – nezaujatý odstup a co nejbližší přístup (…) – jsou ekologicky nezpůsobilé, (…) nepřiměřené, (…) zlořádné!“[viii]

Náležitou odpovědí na životodárné působení je totiž účast, podílení se, vnímavost. Totiž, na vliv, který vychází zevnitř a míří dovnitř (ano, další zkompromitovaná představa, já vím, dnes se rouhám řadě svých kamarádů), neodpovídá rostlina (zvíře, houba, prostě tvor) vnější reakcí, ale zapojením své vlastní povahy do povahy celku. A podobně my, když chceme taková místa poznávat, činíme tak zapojením vlastním. Aktivitě odpovídá aktivita (nebo teda u rostlin nebo i výzkumníka pasivita[ix], ale ne jako lhostejná trpnost, ale nabídka vnitřní proměny). Místo abstrakce, kterou přinesli Evropě Řekové, se nabízí spíš polokonkrétní vztahování.

Už kdysi dávno jsem tak formuloval[x], že zásadní proměna poznávání může vzejít z praktických oborů typu zahradničení, kuchaření, ochranářství nebo pedagogika. Ne že bych pohrdal teorií jako planou a neužitečnou a prahl po aplikovaných oborech, protože mají využití, to vůbec - a nebezpečně by se to blížilo oné sarumanovské manipulaci; ale jde právě o takové obory, které nabízejí vzhledem k něčemu živému onu účast, která ty zapuštěné kořeny jen tak znovu nepřerve.

Mluvili jsme o duchu místa, ale ono to má právě znamenat tělo místa, na to nesmíme zvlášť o Vánocích zapomenout. Celou tu dobu mluvím o kořenech v zemi, o místech, kterými lze chodit. I tehdy v Lórienu se Samem vnímané „kouzlo“ týkalo země a sídlilo „pořádně hluboko“. Vpravdě skrytá pravda země[xi]! A právě tam se něco teprve může vskutku stát[xii].

O dění a jeho osudovosti jsme zde příliš nemluvili, ale s naším tématem souvisí neméně. Stačí ze sítě souvislostí, které zde působí, vynořit ty minulé:

„Neviditelné souvislosti, které svazují věci s jejich minulostí a projevují se v jejich povaze a chování, jsou považovány za něco magického, čarovného, zázračného. To jsou vlastnosti, které dnes popíráme a skutečnosti upíráme. (…) Přirozeností věcí rozumíme jen jejich předmětnou schránku, jejich zde-a-nyní, které celé leží před námi. V mýtickém světě však patří k povaze věci čili k její přirozenosti též její tam-a-jindy.“[xiii]

---

[i] TOLKIEN, J. R. R. Pán prstenů I: Společenstvo prstenu. 2. vyd. Přeložila Stanislava POŠUSTOVÁ-MENŠÍKOVÁ. Praha: Mladá fronta, 1993. ISBN 80-204-0362-0. S. 338. Ano, já vím, že stejné motto jsem použil v PF 2020 (Zahlédnout počátek), to je ten cyklický čas.

[ii] A nejen ke mně, téma rozmluv při chůzi se mi teď vynořuje opakovaně, viz např. CARPENTER, Humphrey. Inklingové: C.S. Lewis, J.R.R.Tolkien, Charles Williams a jejich přátelé. Přeložili Roman MACH a Zuzana KEMPNÁ. Praha: Návrat domů, [2025]. ISBN 978-80-7255-483-6. Však jsem na vandrech vyrostl. A jedno putování zažil nedávno, díky, Ondro. Vůči peripatetické filosofii se najednou ta ostatní jeví … jenom jako ta ostatní.

[iii] TOLKIEN, J. R. R., CARPENTER, Humphrey a TOLKIEN, Christopher (ed.). Dopisy J. R. R. Tolkiena: revidované a rozšířené vydání. Přeložil Nikola ŠTEFELOVÁ. Praha: Argo, 2025. ISBN 9788025747360. Např. strany 240, 335, 385.

[iv] HOLÁSEK, Pavel. Proč nechránit přírodu. Online. Kročeje. 2008, č. 5. Dostupné z: https://www.kroceje.cz/5/proc-nechranit-prirodu/. [cit. 2026-01-01].

[v] PUTNA, Martin C. My poslední křesťané: hněvivé eseje a vlídné kritiky. Praha: Herrmann, 1994. S. 87 – 110.

[vi] QUINLAN-MCGRATH, Mary. Vlivy: umění, optika a astrologie v italské renesanci. Přeložili Zdeněk ŽALUD a Evženie HANDZELOVÁ. Praha: Malvern, 2020. ISBN 978-80-7530-280-9.

[vii] KRATOCHVÍL, Zdeněk. Příroda a věci. Amfibios : práce katedry filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2025. ISBN 978-80-7465-686-6. S. 88 – 112.

[viii] NEUBAUER, Zdeněk, NOVÁKOVÁ, Lucie; HERMANN, Tomáš a HLAVÁČEK, Jakub (ed.). Hledání společného světa: úvahy o filosofii a proměnách vědění. Praha: Malvern, 2017. ISBN 978-80-7530-071-3. S. 188.

[ix] PIŇOSOVÁ, Kateřina a SÁDLO, Jiří. Skutečná tvář květin: atlas rostlinstva v zemích exotických spatřovaného, s podrobnými vyobrazeními a poznámkami. Praha: Kodudek - Jiří Šolc, 2023. ISBN 978-80-908504-8-4. S. 399 – 400.

[x] HOLÁSEK, Pavel. O původu druhů aneb Pohádková biologie podle G. K. Chestertona. Online. Kročeje. 2006, č. 3. Dostupné z: https://www.kroceje.cz/3/o-puvodu-druhu/. [cit. 2025-12-31]. Kapitola XVIII: Kterak světa užívati.

[xi] NEUBAUER, Zdeněk a ŠKRDLANT, Tomáš. Skrytá pravda Země: živly jako archetypy ekologického myšlení. 2021. ISBN 8075302915.

[xii] RUT, Přemysl. Děj a dějiště. Souvislosti. 1996, č. 2 - 3, s. 11 - 14.

[xiii] NEUBAUER, Zdeněk. Do světa na zkušenou čili O cestách tam a zase zpátky. 2010. ISBN 8087364155.