sobota 20. srpna 2016

Propusťte Barabáše

Kdy mluvit polopatě



V těchto dnech přišel Jaromír Nohavica s popěvkem o "Barabovi ze Sýrie". Vzbudil řadu reakcí: jedni říkají, že to musí být satira, druzí, že to není satira, a tedy jde o xenofobní hnus, třetí, že to není satira a odvážně vyjadřuje naše národní cítění. Rád bych se ale dostal k něčemu obecnějšímu, bez ohledu na to, jak to autor vlastně myslel, pokud se něco takového vůbec v příštích dnech dozvíme.

Je hloupé, když je autor nucen svoje dílo dovysvětlovat. Cos tím chtěl říci, básníku? Quod scripsi, scripsi! Nechtěl jste, autore, náhodou narážet na konkrétní osoby? Ale ne, ne, veškerá podobnost je ryze náhodná (ještě byste mě žalovali, milánkové). Je to jako vysvětlovat vtip nedovtipným posluchačům. K písničce navíc patří melodie, aranžmá, interpretace, mimika - jak to převést do tiskového prohlášení? Ale hlavně: proč nepřipustit víceznačnost? Pořádné dílo s sebou nese pluralitu významů, umožňuje více interpretací – včetně rizika nepochopení.

Přiznávám, že na první i druhý poslech bych to hned vnímal satiricky, ironicky. V kontextu toho, co od Nohavici znám. Písnička Fotbal přece taky není propagací násilí na fotbalových stadionech, alkoholismu, nejnižších fanouškovských pudů, naopak. Písnička Milionář přece neoslavuje tupou nevědomost, buranství, popíjení v práci, pohodlnou spokojenost konzumenta masové televizní zábavy. I když ... ty písničky jsou právě dvojznačné. Lze je chápat jako kritiku, ale i jako přiznání se k vlastním slabůstkám, ano, jsme pivní braši, kteří rozumějí fotbalu víc než trenér nároďáku, ano, Ostrava je svérázný region, ale to má právě svoji poezii, jiní bychom ani být nechtěli.

Podobně bych byl nakloněn vnímat písničku o Barabovi. Ano, takoví jsme my Češi. Co my z naší české perspektivy víme o těch příchozích? Jsou nějak jiní, domluvit bychom se s nimi neuměli, chybí nám interpretační klíč, co jiného máme udělat, než sáhnout po pár prvoplánových barvotiskových představách. Jsou to barbaři, maj rádi naše holky a snadno sahaj po noži (ano, typický jungovský Stín, ovšem). Od popěvku "machometáni, hnusný pohani, kalhoty maj roztrhaný, smrkaj do dlaní" jsme se neposunuli ani o krok. Jsme prostě strejdulové - jako ten na Baníku, jako ten na Nově. Ale ono to není nakonec tak špatné, umožňuje nám to aspoň nějakou orientaci a dává nám to aspoň nějakou identitu.

Ani bych Nohavicovi nevyčítal jazykovou úroveň - popěvek je právě z podstaty primitivní, trochu dadaistický, ale ne moc, tím pádem taky dětinský - a přiznejme, ten text je chytlavý jako reklamní slogan - a o to jde. Kritizovat Tři čuníky, že nesplňují pravidla pro sonet, je mimo.

Ale. V některých dobách jsou témata ožehavá. Utahovat si z Židů (nebo to předstírat) šlo jen do Hitlera. Zpívat, že "černoši jsou strašný divoši" můžeme - protože antičernošský rasismus tu (snad) nepůsobí. Tedy můžeme u táboráku, ne to pouštět do rádia, kontext je důležitý. Špičkovat se se Slovákama je v pohodě - ale v době dělení federace, kdy se nevědělo, jestli se na hranicích nebude bojovat o sporné vesnice, to bylo o hubu. V Sýrii teď umírají nevinní; to dává čáru, přes kterou přešlápnout je zlé.

Té písničce se smějou lidi už "na první signální". "Arab a baba, haha!" Tiskoviny typu PL chválí Nohavicu za správný postoj a lid v diskusích nenechává nikoho na pochybách, jak písničku chápe. V tu chvíli nejpozději je třeba - nebyla-li myšlena zcela primitivně - se od takových vyznění distancovat, i za cenu výše zmiňovaného zužování významu a černobílosti.

Snad je to případ podobný tomu, co zazlívám Cílkovi a Piťhovi: že nedostatečně vnímají, jak jsou jejich - byť promyšlené a neprvoplánové - formulace používány a kdo se jimi dnes zaštiťuje. Občas je třeba říct polopatě, kam už ne.

Žádné komentáře:

Okomentovat