sobota 2. ledna 2016

Leden hluboký, pomalý, temný

Zrození poezie v lůně prózy


Jak si uvědomuju, leden mi v ročním cyklu pravidelně přináší jisté zklamání. Po barvitém a dramatickém podzimu, na který navazuje ještě výraznější doba Adventu a Vánoc, se tu najednou nic moc neděje. Ani natura, ani cultura. Tři králové to sami nezachrání - a co se děje v přírodě? Tu metelice, tu mráz, tu obleva, proměnlivé obrazy zimy - ale to, co by v prosinci bylo novinkou, je tu obehranou variací.

Asi nejvíc to vystihuje výrok, že leden je bílý. Bílou mám nějak asociovanou jak s prvním lednem, tak s lednem vůbec. Není to však bělost zářivá, pohádková bělost Vánoc, dechberoucí bělost prvního sněhu, čistá neporušenost světla; je to bělost docela nudná, bělost dosud bezbarvá, bělost dosud nepopsané stránky, nového listu kalendáře, bělost kalného dne za oknem a písemek, co se mi hromadí na stole. O Vánocích přišlo světlo, o slunovratu se vrátil den, ale rychle zevšedněly.

Od ledna nic moc nečekáme. Vánoce jsou najednou loňské, jaro je dosud v nedohlednu. Vždyť nejdřív přijde únor a ten je úplně stejný, aspoň však výrazný v tom, jak je krutý a krušný. Leden ani to ne. Nejrůznější části roku mohou být snadno poetické: leden je prozaický.

Cestou z toho by mohl být důraz na to, co tu bílé není. Vždyť ještě vězíme hluboko ve tmavé části roku, noci jsou dlouhé jako v Adventu a ještě dlouho budou, slunce je nízko a často ani nevyleze. Vrátila se naděje na světlo, ne světlo samo. V analogii s cyklem denním jsme teprve po půlnoci, kdo už by vstával? Tehdy spíš protahujeme nočním bděním den předchozí. Příliš rychle jsme zapomněli na nedávný podzim, nemáme dosud na stole jeho plody? Astrologicky jsme ještě pořád v roce loňském, teprve ve třech čtvrtinách cyklu! Už jsme všechno loňské stihli, se vším se vyrovnali? Proč dělat po silvestrovské noci za vším tlustou čáru?

Oheň je vnitřním, skrytým živlem zimy. O Vánocích byl znovu zapálen a může praskat v kamnech či krbu, tiše, beze spěchu. Proč se předčasně vynořovat z temnot, útulného vnitřku, ze spánku, ze snů, z nevědomí, ze starých časů? Není divu, že leden za nic nestojí, když bychom ho nejraději přeskočili. Pomalu s lednem, dejme si na něj čas. Nepřetínejme loňské kořeny.

Letošní běh počasí nabídl šanci všímat si trochu jiných aspektů téhle doby. Na Štědrý den vlastně opravdový podzim, slunce v zažloutlé trávě, kabáty odložte, nejsou potřeba. A za sluncem měsíc, vánoční úplněk ve větvích, Luna nahradila obvyklou hvězdu, k ránu na dvoře mezi drůbeží. Teprve k Silvestru holomráz, jiskrno, jinovatka, scéna pro ohňostroje připravena, všechna krása zvonivé tvrdosti. A s novým rokem ztišení, měkký poprašek sněhu, svět stápěný v mlhách, to neuspěcháte. Ze zahrady jsou zase jen nezřetelné větve, z domu zářící okna. Dá se toho užívat. Máme čas.

Žádné komentáře:

Okomentovat