sobota 7. prosince 2013

Zrození textu z těla n(em)oci

O jednom nečekaném probuzení

Motto: "V zdraví a vědění je naše spasení." (stará moudrost citovávaná Zdeňkem Neubauerem)

Každý rok znova přede mnou (před námi) stojí úkol vypořádat se s tmavou polovinou roku. Rok od roku o tom vím víc a víc - a rok od roku selhávám stále stejně znovu a znovu.

Chybí mi tehdy možnost sedět a psát venku, vycházet za jitra a zůstávat za večera, prožívat tam na vlastní kůži denní a roční dobu. Oddělen od země a oblohy dveřmi, chodbou a stěnami připadám si uvězněn. Zároveň se mi kupí rutinní práce, neboť školní rok podobně jako šachová sezóna má své poledne v zimě. Snad dělá své i nedostatek světla, krátký den, dlouhá temnota noci, i když to všechno by přece znamenalo i šanci na dlouhé večery nezavalené venkovní prací, na ponor do spánku či noční bdění. Je to i doba nemocí, s prvními podzimními dešti přichází rýma a ta je jen první předzvěstí počínající infekční sezóny.

Každoročně to dopadne stejně: přijde dlouho vyhlížené jaro a s ním poznání, že půl roku života proběhlo neplodně nebo aspoň bez hmatatelného výsledku ... a následuje obtížná práce s probouzením a navazováním nitek na zapomenuté loňské inspirace.

Letošek nebyl výjimkou. Po hektickém listopadu jsem zjistil, že spím opět v průměru šest a půl hodiny denně, nestíhám písemky, texty do školy, reportáže, natož něco číst nebo dokonce psát. Jako každoročně jsem si řekl, že se se začátkem adventu zastavím, nebudu se snažit o žádné výkony, jen spát, soustředit se na bezprostřední okolí, domov, roční dobu, aby mě Vánoce nezastihly nepřipraveného a unaveného ... a jako každoročně se mi to nepovedlo dodržet. Až jsem v týdnu musel konstatovat, že jsem přetažený na hranici vyčerpání, neschopný dohnat horu nesplněných úkolů a že je opravdu nejvyšší čas prostě odpadnout.

Hrozí mi teď osud všech tvůrců deníkových záznamů, kteří obtěžují čtenáře se svými nekonečnými splíny, bolístkami a detaily o zažívacích potížích. Co se dá dělat, tentokrát to patří k věci, ba je to její ústřední záležitostí. Jak už to bývá, právě ve chvíli vypnutí se dostavila nemoc v podobě jednodenní žaludečně-střevní virózy; probudil jsem se přímo do ní. Člověk ví, že do druhého rána to bude jakžtakž dobré, ale zatím jen leží zcela bezvládně, přemýšlí, poběží-li na záchod hned nebo až za minutu, zoufale se snaží nastavit si polštář do trochu snesitelné polohy, trpí střídavě nafouklým bříchem a zády, co začínají bolet, zavřené oči obrací v sloup a nemá sílu zaplašit monotónní nutkavosti, které se mu v polobdění vracejí. Ze všech životních myšlenek zbývá jediná: ať to aspoň není horší ...

Později je to už lepší, nastávají chvíle úlevy, kratičké okamžky, kdy si říkáme, že nám vlastně nic není, kdy si dovolíme blaženě protáhnout ruku nebo nohu bez okamžitých následků ...pak k ránu konečně dvouhodinový nepřerušený spánek ... a druhý den ta rozkoš vstát a chodit, vychutnávat hořký čaj a suchý rohlík, téměř se zalykat zdravím, které je na dosah ruky a které před pár hodinami bylo tak nepředstavitelné.

To jsem absolvoval a dotáhl pak zdárně pracovní týden do konce a téměř se smál, když se pro změnu projevily příznaky rýmy, copak to má být nějaká nemoc? Přesto jsem vstupoval do víkendu s představou, že se tak akorát dospím a pak možná něco začnu. Jenže ...

... místo ranního vyspávání jsem se po pouhých pěti hodinách spánku ještě za hluboké tmy probudil do stavu naprosté svěžesti, nezažité alespoň od léta, soustředěn na věci, které chci psát. Bez námahy mi bylo naprosto jasné, jak k nim přistoupit, nápady vyskakovaly jeden za druhým, ani zapisovat jsem je nemusel, protože tvořily celek a pamatovaly se samy. Napsal jsem tak základ budoucího PéeFka, jen tak bokem i základ tohoto příspěvku a ještě si připravil další materiál ... Nešlo o nějaký nával euforie, spíš o "nával" zdraví a absenci jakékoliv únavy, přestože jsem měl coby rekonvalescent být rád, že otevřu jedno oko ... A trvá to!

Lékaři nejspíš takový jev znají. Vzpomínám na vyprávění jednoho kamaráda, který kdesi na horách zapadl do závěje, s horečkou se taktak doplazil pod střechu, strávil noc skoro se čtyřicítkou, slabý, neschopen hnutí ... a druhý den vstal jako znovuzrozený a když se vydal na lyže, měl pocit, že létá, plný obnovených sil.

Ano, uznávám nabízející se psychosomatický výklad, že tělo se v určitou chvíli přihlásí, řekne "dost" a skrze nemoc načerpá síly k regeneraci. Zde jde ovšem o účinek tak silný a náhlý, že zůstat u odpovědi "přetažený organismus si trochu odpočinul" je nevýstižné a nedostačující. Onen zážitek, kdy je uprostřed noci najednou všechno dobré a jasné a zapadá na svoje místo a umožňuje další tvorbu, je mnohem intenzivnější. Místo "pouhého" dospání přišla inspirace.

Až si říkám, jestli to právě takhle není zákonité. Ne životospráva, vitamíny a plánovitý postup, ale hrábnutí si téměř na dno dává možnost zvratu (ne že by to byla následováníhodná metoda, to by bylo opovážlivé koledování si). I podzim se přes plískanice protrpěl až k ledovce a fujavici, aby mohl s nadějí očekávat slunovrat.

Jak to po sobě čtu, je to až samozřejmé. Copak jsem zrovna nedávno neučil Hérakleita, kde vždy znovu v některé z krajností dochází k obratu? Copak dost nekážu o tom, jak je třeba dosáhnout dna, aby bylo možné se odrazit? Jenže kdo to si na to má rozumem vzpomenout, dokud to tělesně zase znovu nezažije? - Navíc tohle bylo víc: dosažení dna, mírný odraz - a bez varování a očekávání hned vrchol.

Nakonec se musím opravdu smát jako vždycky, když objevím Ameriku, tentokrát vskutku Ameriku nejameričtější, prototyp Nového světa (tedy kosmu, řádu). V hluboké temnotě přichází na svět slovo. Jednoznačnější vyjádření adventního času už si nelze představit. A to jsem žehral, že jsem letos zase advent nestihl. Znovuzrození, není třeba se toho slova bát.

A ta rýma? Je tu, ale plyne si někde bokem. Ať si tam plyne.

1 komentář:

  1. Diky za tenhle clanek, nasla jsem ho ( prisel ke mne) jako spousta veci, v ten spravny cas. Fakt dobry.

    OdpovědětVymazat