úterý 10. prosince 2013

V zápalu boje

Chvála polemiky
  
 "Nádraží v Gloucester Road vypadalo opuštěně. Když jsme se trochu rozhlédli, objevili jsme Basila Granta s jeho velkou hlavou a širokým bílým kloboukem, jak blokuje okénko, kde se prodávaly jízdenky. Nejdřív jsem si myslel, že chce někam odjet, a proto si kupuje jízdenku. Jak se zdálo, trvalo mu to nepřiměřeně dlouho. Ukázalo se však, že debatuje s prodavačem jízdenek o náboženství. Basil v rozčilení prostrčil hlavu téměř až do jeho kanceláře. Odtáhli jsme ho pryč, ale trvalo ještě hodnou chvíli, než byl ochoten rozmlouvat o něčem jiném, než o pronikání orientálního fatalismu do moderního myšlení. Prodavač jízdenek a jeho důmyslné, ale zvrácené námitky jsou prý toho typickým příkladem."

   "‚A teď, pane Burrowsi,‘ řekl a usadil se pohodlně v křesle, ‚nevidím důvod, proč bychom nemohli pokračovat v naší zábavné rozepři. Je mi líto, že musíte shledávat argumenty vleže na zádech a ještě k tomu na podlaze, ale jak už jsem vám říkal, nemám v nejmenším zdání, proč tam ležíte. Tak vynikajícímu diskutérovi, jako jste vy, nemůže být ovšem žádná tělesná poloha opravdu na překážku. Říkal jste, jestli si dobře vzpomínám, že nejzákladnější znalosti z vědních oborů mohou přispět i široké veřejnosti.‘
‚Přesně tak,‘ odpověděl nenuceně hřmotný muž ležící na podlaze. ‚Zastávám názor, že představa o vesmíru, jak jej chápe dnešní věda, může být jen v nejhrubších rysech ... ‘ "
(oba citáty Chesterton: Podivná internace staré dámy. In Klub podivných živností,  1987, s. 109 a 117)

   Strávil jsem část minulých dnů diskusemi na facebooku - nejdřív o Rusnokově aféře "Mandela, vole", později o předčasném zpívání koled v adventu. Zjistil jsem, že to potřebuju. K mým šťastným dnům v minulosti patřily ty, kdy jsem debatoval na svém guestbooku o všem možném, na Ekolistu o Šumavě, na Eduinu o vzdělání, na Katolické dekadenci o křesťanství, na Novoborském šachovém serveru o šachu. Znáte ty chvíle, kdy potřebujete nějakou věc vymezit, napadá vás, co jste ještě neřekli, jak jste to mohli říct jinak, co jste vyjádřili dvojznačně ... Jsou to chvíle báječné; kdy jindy jsme myšlenek plni, nemusíme se k nim nutit, nepracujeme pro mrzký zisk, ale pro odměnu ryze ideální/ideovou?

   A tu jsem se opakovaně setkal s pokusem diskusi ukončit, sotva se rozběhla, nebo ji shodit coby nedůležitou či dokonce zavádějící. "Koukám, co toho napíšete ..." "A tímto debatu končím..." "Nehodlám v této diskusi pokračovat ..." "Jdu dělat něco pořádného ..." "Teda vaše starosti bych chtěl mít ..." "Taková intelektuální žvanírna ..."

   Jako samozřejmý je tu užíván předpoklad, že taková polemika je něco planého ("stejně jeden druhého nepřesvědčíme") a jen brání v konání těch podstatných věcí, na které ten, kdo se "vykecává", nemá čas. To by mě tedy cynicky zajímalo, co by se dnes většinově uznalo za tu pravou náplň pracovního nebo svátečního dne.

   A vzpomněl jsem si přitom na Chestertona, z jehož textů vysloveně čiší ta pravá mužská vášeň pro řádně vyostřenou a vypointovanou debatu a který podle toho, jak vyznívá jeho biografie, strávil takovými řečnickými zápoleními značnou část svého života. Nebyl jistě sám: mezi jeho vrstevníky to muselo být běžné, vždyť šlo o žurnalisty, literáty, politiky v zemi a době diskusím zaslíbené - v Anglii udržující řečnické tradice 19. století. Píše: "Můj bratr Cecil Edward Chesterton se narodil, když mi bylo asi pět let, krátce poté začal diskutovat a setrval v diskusi jistě až do své smrti." (Chesterton: Autobiografie, 1997, s. 143)

   (Tradičně jde o debatu mužskou/mužnou, které se ženy mohou jen usmívat, protože vědí své, nebo ji hanět, protože nevede dostatečně rychle k praktickým výsledkům. Tahle pošetilost náleží mužům, ženy mají zase své.)

   V takové tradici je nemyslitelné v polovině řeči zanechat, nechat viset ve vzduchu to nevyslovené, nespojit nitky, neodpovědět na argumenty. Nechat trčet protivníka v půlce řeči je obdobné, jako nechat stát dámu v půlce tance. Je to nerytířské; a z řemeslného hlediska ledabylé, odbyté.

   V základech evropské civilizace stojí platónský dialog. Středověká scholastika rozvíjí umění disputace. V anglosaském prostředí jsou tradicí univerzitní debatní kluby (takový Tolkien byl členem mnoha z nich, řadu jich sám založil). Náš Seminář starých textů ve svých šťastnějších dobách přinesl mnohé ohnivé polemiky.

   A dnes? Pořádnou diskusi aby člověk pohledal. Na hlavních zpravodajských webech není možné ani vyměnit si dvě tři repliky. (Třeba aktualne.cz usiluje o kultivovanou diskusi, ale ta se vždy znovu okamžitě utopí v záplavě urážek, zkreslení, zjednodušení.) Nevím, který faktor to ovlivňuje nejvíc: dědictví desítek let totalit, kdy byl jakýkoliv pokus o polemiku sebevražedný? (Je to jinde jinak? Kdo jezdíte studovat na západ: zažili jste tam vzdělání založené na disputaci?) Úpadek tradičního vzdělání založeného na dobré jazykové průpravě a cenícího si rétoriky? Moderní klipová doba přeskakující jako barevná hudba volně od myšlenky k myšlence nebo spíš od emoce k emoci volným sledem asociací? Vztahovačnost, která bere nesouhlas v diskusi jako osobní útok a neúspěch v diskusi jako osobní selhání? (Opak je přitom pravdou: útočíme-li v debatě na protivníka, vzdáváme mu tím čest - vždyť jej pro tu chvíli činíme nejdůležitějším člověkem v našem světě!)

   Nakonec se mi zdá, že stejně jako třeba v literární tvorbě tu jde primárně o jediné: o poctivost vůči tomu, co se tu dere k řeči, co si tu žádá být vysloveno. Nejde o to přemoci protivníka, ale říct, co mělo být řečeno. A pokud dosud zcela nevíme, co být řečeno mělo, pak na to musíme - za pomoci oponenta - přijít. Polemika je zkoumáním, o co se boj vlastně vede.

   "‚Nevzdávejme se nikterak svého úmyslu urovnat svoje rozpory mečem. Ale nemyslíte, že se dvěma džbánky piva bychom mohli udělat to, nač jsme dosud ani nepomyslili, tím méně to učinili - totiž objevit, v čem je náš rozpor?‘ " 
(Chesterton: Koule a kříž, 1923, s. 75.)

2 komentáře:

  1. "Pořádnou diskusi aby člověk pohledal."

    A taky "pořádné" diskutující. Zvlášť když člověka zajímají taková témata, jaká ho zajímají (jako mne :-) ), je velký problém najít vůbec někoho, s kým by o tom diskutovat mohl.

    OdpovědětVymazat
  2. To je další věc. Ale vzhledem ke své neprůraznosti a k tomu, že si myslím, že témata za sebe mluví nejlépe sama, jsem celkem smířen s tím, že co zajímá mne, nemusí zajímat jiné. - Zde mi šlo hlavně o situace, kdy se objeví spor, nějak se v zárodečné formě vyjádří, exponuje ... a vycouvá se z něj.

    OdpovědětVymazat