Podruhé

Taky jste si někdy něco omylem smazali?

Já právě teď - začal jsem psát blog o škole, co ztratila svůj základní pilíř, tři čtvrtě hodiny padlo na pár úvodních vět, cosi jsem zmáčkl a vše je pryč (ne, ani v rozepsaných to není).

Proč se člověku nechce dělat to podruhé? Přednáším, vysoukám ze sebe souvětí, povede se - když tu zazní ono můžete to, prosím, zopakovat? Nemůžu, nechci, už to nedokážu. Píšu dopis, znechuceně ho v půlce zahodím: napíšu ho podruhé? Někdo napíše knihu - a ztratí rukopis. Podruhé už to napsat není schopen.

Proč vlastně? Vždyť už to nejtěžší - vymyslet to - bylo učiněno; stačilo by trochu se soustředit a ono vymyšlené, které už tam někde přece je, hotové, připravené - nebo aspoň v zárodku určené, jen částečně zasuté - vytáhnout znovu na světlo. Proč ne?

Vyprávíte vtip, smějou se, ke stolu přijde další kamarád: "Já to chci taky slyšet." Podivná chvilka: vyprávět znova? Spiklenecky? Autenticky? Gradovat vyprávění k pointě, kterou už ostatní očekávají?

Nejspíš to znají herci: je, myslím, kontrast mezi premiérou a reprízami. Diváci jsou jiní, ale herec už ví: včera jsem tu takhle vzpínal ruce k nebesům, stojí mi to znova za to?

Já to zažívám opakovaně ve škole: tohle vám, žáci, nebudu znova říkat, to jste za ty roky slyšeli už mockrát. - Née, neslyšeli. - Jo to byli ti před váma. (Naštěstí nebo naneštěstí zapomínám, takže určité věci vymýšlím stále znova jako poprvé.)

Tuším důvod, proč to podruhé moc nejde. Při tvorbě panuje napětí mezi úsilím něco vyjádřit a mezi materiálem, substrátem, prostředím, odkud se myšlenky mohou vynořit. Trochu jako zápas mezi dlátem a dřevem (kamenem). Je to napětí nepříjemné, frustrující, mám to na jazyku a ne a ne to vyslovit, ale je to napětí plodné. Dílo nevzniká zadarmo, povstává z nejistoty, vždy je tu riziko, že se to nepovede.

Dělat to podruhé znamená buď přijít k hotovému, pouze to mechanicky zopakovat, což je škoda, nebo znova onu nejistotu zakusit, jenže proč, když už (částečně) víme, jak to dopadlo? Zabijete draka, užíváte si happyendu - ne, znova, on měl dva životy ... Vyznáte lásku, jednou provždy a neopakovatelně - a ona chce příště zas ... Dřina zůstává, jenže už bez překvapení.

Možná ještě jinak: nejsme to my, kdo má myšlenky ve své moci. Myšlenky přijít mohou, ale nemusejí. Jednou přišly, my je zachytili, vydali v určitém tvaru - a jak jsme je vydali, už je nemáme. Přijdou podruhé? Často ne! Máme čerpat z jejich prvního příchodu, ale ten už minul. Inspirace pomíjí, zůstávají pouhá jména.

Z kořenu vyrostla rostlina, přinesla plod. Plod jsme ztratili; jak nalézt znovu kořen? I kdybychom plod nalezli někde zakutálený, ke kořeni nás nepřivede.

Otázka teologická: Může Bůh stvořit svět podruhé? Možná to i učinil; proto je v něm leckde patrná jakási únava. Žijeme jen sekundární život, život po životě, pouhou reprízu.

Ale je to vskutku tak zlé? Nepřijdou myšlenky znova? Nenastane nával inspirace, když jsme ho už nečekali? Nepřijde na hladovém konci vší zimy jaro? Nemůže se snad člověk znovu zrodit, starý jsa? Zrno umírá, ale klíčí.

Potom by se nové stvoření připomínané o Velikonocích mohlo vykládat jako situace, kdy je repríza natolik autentická, že se premiéře minimálně vyrovná. Hranice mezi sekundárním a primárním se pak stírá. Podruhé je tu totéž co poprvé, možná i víc než to. Občas.