Kousek pohádky před usnutím
Jako jsou Vánoce něčím víc než jen zimním slunovratem, je i noc svatojánská něčím víc než slunovratem letním. Křesťanské i pohanské se tu prolíná a neruší. Můžeme vyprávět o tom, co se vskutku stalo ... Bylo - nebylo:
Jako z udělání nastala už téměř tma a tou proletovaly desítky zlatých světel. Brada znal světlušky od dětství a byly k vidění i okolo Dvorce, to jich ale viděl jen několik svítit v trávě nebo jen nízko poletovat. Nebylo to nic ve srovnání s podívanou, která teď Bradu ze všech stran obklopovala. Světélka se míhala všemi směry, tam i onde, blízko i daleko, při všem mihotání poklidně, tu ozářila lístek, tu větvičku, to vše v naprostém tichu.
Spíš z pocitu povinnosti udělal Brada pár kroků pozpátku, zpět po stezce, kterou přišel, ale zády narazil do kmene stromu. Překvapeně se otočil – a pokud viděl, po stezce nebylo ani památky! Udělal dva kroky stranou - a v cestě mu stál keř zimolezu s jemnými větvemi. Zpátky Brada zkrátka nemohl (kam zpátky?); a ani nechtěl.
Nebál se. Nebylo tu nic, co by vzbuzovalo strach; snad trochu bázeň, ještě víc úžas. Byl velmi teplý večer a světélka Bradovi připadala jako přátelské plamínky na uvítanou. Bludičky? napadlo ho, ale hned to slovo zamítl; bludičky musely být studenější.
Některé světlušky se vznášely těsně u země, aniž by se jí dotkly, další prolétávaly mezi větvičkami ve výšce ramen a obličeje, poslední kdesi výše nad Bradovou hlavou svým letem uzavíraly klenbu. Brada se znovu podíval k nebi, už přece musely vyjít první hvězdy; nedohlédl. Světla zůstávala pod větvemi. Stejně jako země, ani korun tušených stromů se nedotýkala.
Brada rozpřáhl ruce a pokusil se nejbližších světélek dotknout. Marně. Jakmile ke světlušce natáhl ruku, nebyla tam. Nepostřehl, kam mizí. Stejně tak nebylo jasné, odkud se vzdálenější světla berou. Zkusil se soustředit na místo mezi dvěma keři a světlušky tam spočítat. Tři nebo čtyři? Oči se mu pletly, ne, světla ve tmě se pletla, nedalo se to. Brada začínal chápat. Mohl tu pošetile pobíhat a snažit se světlušky pochytat, poskakovat pod temnými stromy, sám podoben stínu. Mohl by donekonečna marně lapat svůj sen.
Stanul a jen se díval. Věděl, že málokterý smrtelník spatřil, co on teď vidí, rej zlatých světel noci svatojánské, kouzelný a slavnostní. Nic neříkal, protože nebylo co říkat. Zůstával bezhlesý, jako sama noc byla bez zvuku. Díval se dlouho a pak pomalu vykročil.
I když se zdálo, že není kam jít, i když k němu stromy přistupovaly ze všech stran, i když tma za světly byla vepředu i vzadu napohled stejně neprostupná, udělal několik kroků a hle: prošel bez překážky. Pokaždé se ve spleti větvoví našel prostor právě pro jeho postavu. Světla ho nijak nevedla, mířila pořád všemi směry, míhala se vpředu jako vzadu. A přece procházel dál právě jako jedno ze světel; osvojil si jejich klid a lehkost. Kdyby hledal cestu nebo si ji zkoušel prorazit, věděl to docela jistě, neprošel by. Jen proto, že neprchal, nehledal únik, jen proto, že byl úplně ochoten zúčastnit se jejich zářivého tance, procházel Matěj Brada krok za krokem mezi stromy Orckého lesa.
(úryvek z knihy Jabloděj, nepublikováno)
Zašel jsem se po západu slunce podívat do lesa, co se v něm se soumrakem děje, a nalezl jsem hluboko ve strži mezi stromy zářivě zlatý měsíc. Má tvar šišky a vypadá přezrále. Že by byl on očekávaným plodem?
OdpovědětVymazat