Knihovnička krajinná

Text pro Literárky

K napsání knihovničky pro Literárky mě vyzval Ondřej Kobza; že prý tam krajině nikdo moc nerozumí. Calvina jsem měl už od Vánoc, Ložka jsem právě objednával, na Schamovi jsme se shodli a Ordo amoris mi k tomu přibalili. Na napsání textu jsem měl nakonec asi jen dva večery, za tu dobu jsem knížky nemohl stihnout ani zběžně pročíst. Ale myslím, že první a druhý dojem jsou tu dobrým vodítkem.

Tohle je verze textu o fous delší, než nakonec vyšla (4.2.2008). Abych neměl výčitky, že porušuju nějaký copyright, vyzývám tímto k občasné četbě Literárek.  

Téma krajiny se vynořilo už začátkem devadesátých let s neodbytnou naléhavostí. Proniklo společností napříč nejrůznějšími obory a zdomácnělo v obecném povědomí. Neplánovaná expanze skladišť, marketů a suburbií i ještě méně plánované povodně zájem ještě zvýšily. V posledních letech si získaly širokou popularitu knihy Václava Cílka (Krajiny vnitřní a vnější, Makom) a neznámé není ani dílo kolektivu autorů Krajina a revoluce. Se zájmem však přichází inflace. S pojmy jako „genius loci“, dříve vyslovovanými málem šeptem, dnes hauzíruje kdejaký úředník. Nebylo už dost krajiny? 

Komu se zdají řeči o krajině vágní a nepodložené, měl by sáhnout po knize nestora naší terénní přírodovědy VOJENA LOŽKA Zrcadlo minulosti s podtitulem Česká a slovenská krajina v kvartéru (Dokořán, Praha 2007, 216 stran, 265 Kč). Zjistí možná překvapeně, že jsou tu vědecké obory, které se krajinou pečlivě zabývají již po léta. Z výkopů, odkryvů, pylových analýz či nálezů měkkýších ulit vyrůstá fascinující představa o cyklických proměnách evropské přírody při střídání dob ledových a meziledových i o vývoji krajiny v době cca posledních patnácti tisíc let. Mizí sprašová step, přicházejí lesy. Žijí tu lidé a sotva vzniklou lesnatou krajinu zase otevírají. Jednotlivé etapy tohoto příběhu popisuje první polovina knihy, druhá pak uvádí konkrétní případové studie. Znáte Křivoklátsko? Možná. Neznáte-li ho, sáhnete po turistickém průvodci. Teprve Ložek vám ale ukáže, co všechno Křivoklátsko a další místa říkají o své (a naší) historii. Kniha vznikla jako syntéza mnoha článků z časopisů Ochrana přírody a Živa, přesto však působí plánovitě a uceleně. Zatímco po autorově klasickém díle Příroda ve čtvrtohorách (1973) sáhnou asi jen nemnozí, Zrcadlo minulosti by mohlo proniknout i za hranice úzce odborných kruhů. Že vám připadá přírodovědný diskurs suchý a nezajímavý? Naučte se hledat skryté pointy, na tácu vám je nenabídnou! 

To Krajina a paměť SIMONA SCHAMY (Argo/Dokořán, Praha 2007, 704 stran, 898 Kč) patří už na první pohled do sféry humanitní a tedy obecně srozumitelnější. Navzdory značnému rozsahu působí od začátku příjemně a neokázale; vezmete tu knihu, formátem připomínající akademický slovník - a vyklube se z ní čtení na noční stolek. Pro Schamu je krajina vždy již krajinou prožívanou, inspirující, kulturně uchopenou. Kdekoliv knihu otevřete, najdete konkrétní kus lidských dějin: knížete litevského vedle fontán ve Versailles, obraz Krista na stromu života vedle Weberova Čarostřelce. Autor téměř surfuje křížem krážem západními dějinami, napříč obdobími, zeměmi a styly, aby opakovaně kroužil okolo několika základních (arche)typů lidského obývání krajiny. S dovedností zkušeného popularizátora zachází s historií téměř jako s historkami, aniž by se přitom uchyloval k podbízivosti a laciným efektům. Ta kniha je sama jako krajina, vstoupit do ní můžete z různých stran a klíčů ke čtení je mnoho. Je krajinou členitou: ocitáme se na různých místech, obzor je blízko a rozhledna chybí. Vzpomněl jsem si na pojem "myšlení hyletické" (od hylé = les). Ano, místy nejzákladnějšími jsou tu právě les, voda a skála (hrubou redakční chybou je absence názvu oddílu Voda v obsahu před úvodem). Místy - a spíše zárodky míst, centrálními tématy, působícími živly, ohnisky příběhů. V závěrečném oddílu Dřevo, voda, kámen se pak setkávají v podobách člověkem proměněných, ale takové vlastně odevždy byly; není původní, nezkrocené divočiny (a pokud ano, je to divočina jako literární či výtvarný motiv). Tři se spojují ve čtvrtém - tradiční vztah zakládající náš obydlený prostor. Díky těmhle prazákladním zkušenostem nepůsobí text roztříštěně, naopak: právě ony každého toho Mickiewicze, Mont Blank, Arkádii či Ruskina ukotvují, činí součástí dějin krajiny působící. Schama mi touhle metodou (skrz konkrétní příběhy k archetypům) připomněl Cílka, Bachelarda a Bernarda Rogera (Objevování alchymie). Ambiciózní nakladatelský počin (rozsahem, výtvarným zpracováním - "jedinečná kniha", říká anotace na obale i u knihkupců) se vskutku povedl; není to bublina, nesplaskne. 

Značné ambice projevuje i poněkud starší sborník Ordo amoris aneb červotoč ve stromě poznání /Podivuhodné eseje o lásce, řádu a démonické svobodě (FOTEP, Brno 2005, 199 stran, 490 Kč). Fotograf LIBOR TEPLÝ vyzval známé osobnosti (Cílek, Grygar, Osolsobě, Sokol, Špidlík, Velický, Vrána) k napsání úvah o svobodě a řádu. Jejich texty pak proložil vlastními černobílými fotografiemi, které se na tvářnosti knihy podílejí asi nejvíc. Převažují na nich vertikální struktury: sloupoví gotické zdi, plotu, mříže, čediče, kmenů. Záběry tiché, minimalistické, meditativní. Tohle všechno činí sborník lákavým a sympatickým. Rozpaky ve mně ale vzbuzuje jeho celková podoba: velký formát, křídový papír, anglická verze textů zdvojnásobující rozsah. Dlouho mi chyběl klíč: proč vlastně sborník vznikl, při jaké příležitosti se autoři sešli, co je sjednocuje? Úvodní slovo Libora Teplého se snadno přehlédne, až díky stránkám www.fotep.cz jsem porozuměl. Váhám, kdo si tuhle dárkovou reprezentativní publikaci koupí. Nebude se na ni prášit v pracovnách byznysmenů? (Ne, tam se přece nepráší.) Textům, které bych si přečetl s chutí, v této úpravě nerozumím. Vítězí u mě proto loňský sluňákovský sborník Krajinou pochybností, od opakovaného čtení již celý ohmataný. Ordo amoris ohmatat nelze, na to je moc dokonalý. 

Opravdu může tvářnost knihy ovlivnit porozumění jejímu obsahu? Ano: a právě v tom se kniha podobá krajině. Forma tu není druhotná, vnější, zanedbatelná. Dobrou knihu i krajinu vychutnáváme různými smysly. Největší radost jsem si tedy nechal na konec. Nakladatelství Dokořán připravilo nové vydání již téměř nedostupných Neviditelných měst ITALA CALVINA (Dokořán, Praha 2007, 120 stran, 198 Kč). Obsah je znám (vybídl mimo jiné Michala Ajvaze k dalšímu pokračování). Marco Polo vypráví Kublaj chánovi o podivuhodných městech, s nimiž se na své cestě setkal. Co město, to jiná pravidla hry, jiná tradice, jiný svět. Laudomia má kromě hřbitova (města mrtvých) i město ještě nenarozených, ve Fillidě se klenou tisíce mostů, Irene je město viděné jen zdálky. Vždy to jsou ale nějak i Benátky, o nichž Marco Polo vypráví. Vždy je to ale nějak i náš svět, o němž vypráví Calvino. Složitý labyrint knihy lze dešifrovat, ale lépe je snad prostě jím procházet. Město je svým způsobem protipólem krajiny. Calvina spojuje se Schamou důraz na oddělená místa, kde se lze náhle ocitnout, a na prožívání, bez něhož o nich nelze vůbec mluvit. 

Nejsympatičtější na Neviditelných městech je mi jejich zařazení do nově vzniklé edice Borgesova knihovna. její smysl vychází z Cílkova Borgesova světa (2007). Naši čtenářskou krajinu už nebude tvořit jediná izolovaná kniha, ale řada knih souvisejících. A stejně jako Borgesův svět dotvořily ilustrace Heleny Wernischové, ráz Neviditelných měst určil Vasilij Ťuťunnik. Takové ilustrace už nelze vyjmout bez porušení samotného textu. Cestuji tudy rád. 

Nebylo tedy už dost krajiny? Nemůže jí být dost. Vždyť v ní "žijeme, pohybujeme se a jsme".