Vzkříšení

Ozvěna pátečních textů, jež byly ozvěnou Velikonoc

Málokdy jsem ve vzkříšení věřil tak, jako o letošní velikonoční vigilii. Oheň se zažehával, voda se světila, světla přibývalo, slovo znělo, žalmy se zpívaly, ozvaly se zvony, zavonělo kadidlo.

Málokdy jsem tak nevěřil ve vzkříšení jako den nato po probuzení do pondělního rána. Rozespalý, rozbitý jsem zašel na mši zjistit, co to znamená. Očekával jsem tak nejspíš čtení o Tomášovi, patronu všech nevěrců a pochybovačů. Místo toho se četl Matouš, mj. ono místo, kde se učedníci se vzkříšeným Ježíšem nesetkávají, ale jsou vyzváni ke zpáteční cestě do Galileje. Hned jsem si vzpomněl na Neubauerovu cestu tam a zase zpátky (při výkladu Tolkiena a pohádek). A věděl jsem v tu chvíli, že hledat vzkříšeného, kterak vítězně řeční na pódiu na náměstí, by bylo pošetilé. I obrátil jsem se taky do své Galileje.

Závěrečné pasáže evangelií jsou velice zajímavé: čekali byste happyend, informaci, jak to opravdu bylo - a ono tam je jistého pramálo. Hrob je prázdný a jdou jen fámy, co se stalo s tělem. Ježíš se ukazuje, ale ne pořád a ne každému, znova a znova mizí, pletou si ho se zahradníkem, s pocestným, se strašidlem, i nadále mluví v náznacích, v podobenstvích, dokonce si snad z Petra utahuje. Neukazuje se kněžím, nejde triumfovat nad Římany. Nikdo se ho neptá, kde byl, jaké to bylo, jak se dostal nazpět; a kdyby se zeptali, co by asi uslyšeli? Ledacos je tu jinak.

A ono to tak je i s tím, jak máme o vzkříšení mluvit. I nám se myšlenky matou, slova zaplétají, nikdo našim slovům moc nevěří a kdybychom se slyšeli, sami sobě bychom moc nevěřili. Jen celkový směr je dán; tušení, že je o čem mluvit.

A ono to tak je i s touhle roční dobou. Přišlo jaro, ale zkuste na něj ukázat! Občas je cítit ve vzduchu, projevuje se na zemi, užuž je tu - a když ho chcete naplno prožívat, hned se zatáhne, hned se vrací sníh, ještě se brzo stmívá. Nikdo ho nezastaví - ale je tu vůbec?

Ano, nejen v kostele, ale i na zahradě je vzkříšení docela pochopitelné. Kde pochopitelné není, je škola, média, úřady. Na finančáku mi z něj zbylo prázdné slovo. Museli jsme se hodně snažit, abychom vytvořili svět, kde řeč o vzkříšení nedává smysl. V pohádce, v mýtu, v liturgii, v evangeliu to jde. V řeči moderního světa nikoliv, tam zbývá jen víra zcela heroická - credo, quia absurdum! Ta mě nikdy nelákala. - Aby řeč o vzkříšení smysl dávala, musíme přestavět celý náš vykonstruovaný svět, tady máte ten kámen zavržený/úhelný!

Pryč s novověkem? Ale ono to nebylo jiné ani za těch Římanů.