Sedmnáctého

 Oslava/bilancování/zastavení

Tohle bude jen pár nesouvislých bodů, dojmů, myšlenek.

1) Přes všechna výročí a zprávy primárně zažívám volný den. Už jsem zase sám sebe přistihl, jak jedu na kolotoči běžných povinností, za dva dny jsem odučil třináct hodin, zítra bude další přesčas a nemá to konce. Vždycky znovu si říkám, jak se nesmím nechat semlít a jak je tmavá polovina roku dobou pro zklidnění, a vždycky znova to nejen nedodržím, ale dokonce zapomenu, že lze žít i jinak. Takže zpomalit, zastavit se, a ještě zpomalit. (Opak Red Queen efektu: teprve, až zpomalíš ještě víc, než jak vůbec zpomalit můžeš, zastaví se i věci kolem tebe.) A nepouštět se do ničeho, dokud opravdu nezpomalím. Začít v kuchyni. Rozžehnout oheň, nabrat vodu, pomalu začít uklízet a mýt, pomalu jíst a pít. (Jenže ono to v dnešním upadlém světě nejde, tak jsem aspoň cvakl vypínačem, pustil vodu z kohoutku a zapnul myčku.) A pak nechávat vynořovat, co se dá udělat, a nechávat to, ať se to s mou pomocí děje. I tenhle blog píšu až po pomalé přípravě, po kapkách, píše se sám.

Nemyslím si, že bych tím nějak utíkal do vnitřní emigrace, naopak: začínám tam, kde se začínat má, potíže světa, potíže domova, potíže moje nejsou zásadně odlišné.

2) Je 17. 11. a  to dobře vím, ani mi to nemusí média připomínat. (Letos zvláštní tím, že ve škole nejsou oslavy, divadelní projekt se z hygienických důvodů odkládá.) Několik posledních let, hlavně předloni 30. výročí na Letné, se ta připomínka nesla ve znamení protestu proti vládnoucí garnituře a výraznému odklonu od listopadových ideálů. Letos je najednou všechno jiné, nedoufali jsme, ale volby dopadly rozumně, kormidlo dějin se obrátilo (nebo se aspoň sešup zpomalil), už zase je čas méně protestovat a více slavit. (Vyhráno ovšem rozhodně není, v tom s Milionem chvilek souhlasím.) Je příležitost přicházet s normálními politickými tématy a třeba i spory o ně. Je možné se hlásit k Evropě a nebýt za exota. Je na čase ptát se, co dál, co se děje a jaké v tom máme místo.

To neznamená, že je všechno ideální. Nová vláda ještě není a ještě nebude. Až bude, bude mít těžkou situaci, těžkou práci, možnost dělat kopance a rozhádat se. Zatím skoro nemáme vládu, nemáme premiéra, nikdo za nic nezodpovídá, premiér se plíží za šera ulicemi a od budoucí opozice nelze nic čekat. Zatím skoro nemáme prezidenta, nemoc jeho aktivitu silně omezila (na tom není nic špatného, pokud /si/ to přizná), ale když přece jen občas otevře ústa, pořád se lze leda obávat, co zas řekne. O minulém prezidentovi radši nemluvit.

3) A - nevím, jak to šetrně napsat - pořád je tu Covid. S očkováním jsme na jaře dostali do ruky mocnou zbraň proti němu, ale jako společnost jsme ji nevyužili. A zvykli jsme si a už nemáme sílu se znovu omezovat. Čísla rostou zcela šíleně, ale už to skoro nevnímáme, nechceme vnímat. Je to průšvih - a nemusel být. Hlavní zodpovědnost nese vláda. Další ale všichni, kdo se nechovají odpovědně, i když by mohli. (Pro jistotu poznamenávám, že mám troje očkování.) Slavíme listopad, čekáme konečně politický obrat, ale zatím se tu tyčí další vlna a konce jí nevidět. (EDIT 17.15: Navzdory tomu, že jsem rozhodným zastáncem očkování, považuju nynější navrhované opatření - uznávat jen očkování, ne testy - za špatné; navrhoval bych krátký přísný lockdown a testy, testy - dostupné ve školách i v práci.)

4) Kalné dny, krátké dny. Dušičky jsem nestihl, advent je zatím za obzorem, církevní rok se sklání jako vždy unaveně a pochmurně. Skoro jsem nestihl konec vegetačního cyklu, ještě je tam semtam matně zlatý list, rýsují se kostry větví, v řece zahnědlá voda, tráva se kroutí, ještě nepoléhá, na zimu nejsme připraveni.

Peču vepřové, sbírám zapomenutá jablka, po kouskách čtu Jiráska (ano, dosud je to u nás), nechávám vynořovat nápady do Jabloděje. Co myslíte, záleží na tom, jestli se těsto mísí potmě nebo za světla?