Doba neurčitosti
Výhodou cyklického času je, že si ho člověk může připomínat pořád; jednou z dob, kdy se to však hodí obzvláště, je podzim. ("Podzim je čínský," říká Roleček - tak jako to říká i o jiných obdobích.) Už je tu zas.
Známky podzimu jsou sice známé dostatečně, jsou až banální, ale to není důvod si je neužívat, naopak: nízké nepálivé slunce, ranní vlhkost, co vydrží do večera, dloužící se noci, ojíněné pavučiny, barevný výbuch listí v korunách, listí po mrazíku již svěšené, rozbředlé košťály, zahnědlé jiřiny - to vše jsou prvky tradice ušlechtilé, staletími prověřené.
A proto je tu už zase doba, kdy píšu v souvislosti s podzimem o neurčitosti. (Jindy předloni.) Ať už jde o mlhu, co se vynořuje z lesů, tmu, co obchází blíž a blíž kolem domu, nebo nezřetelné kapky, co proletují vzduchem, pořád je to obdobné: rok se vytrácí do šera.
Ve světlé polovině roku byly obrysy ostré, nejvýrazněji v létě za slunečního jasu; tehdy nám sloužil zrak, věci jsme viděli oddělené od sebe a vydělené z prostředí, nepochybovali jsme. Hodnota neurčitosti je jiná: nabízí přechody mezi věcmi, příležitost proměny, možnost nabýt významu, životodárný vztah ke skrytému, implikátní řád.
Oproti povrchnímu světu bez skrytosti, světu povrchů, světu ostře nasvícenému jako při výslechu, kdy věci ztrácejí nitro a hloubku, je tu svět nezjevného, ale zjevnost umožňujícího. Když apeiron nevytěsníme, nechá se ochočit.
Onu neurčitost nemusíme jen trpět; můžeme ji ocenit! Nemusí znamenat jen nedostatek, ale i plnost. Nemusí přinášet ztrátu, ale obnovu. Nemusí ubírat, ale naopak přidávat.
Porovnáme-li zase jednou roční cyklus s denním, pak je tu večer, už nějakou chvíli po osmé, dávno po soumraku. Chodíme-li spát se slepicema, tedy v ročním cyklu se zahradou, pak už jsme zalezli, je sklizeno. Noční ptáci ještě zůstávají vzhůru, ale už v osvětleném prostoru pod střechou a přemýšlejí, co s načatým večerem, co s večerem roku.
Podzim venku má svoje kouzlo, dokud v něm nemusíme zůstávat. Toulal bych se mlhou - pokud by mi nehrozilo, že v neznámém kraji nenajdu cestu z divočiny. Procházel bych tmou - pokud by to nemělo být celou noc až do rána, protože zastavit se a usednout už není zdravé. Rád ucítím kapky ve tváři - pokud se nestane, že promoknu až na kůži a nebudu mít kde se usušit.
Tak tedy pod střechu! Tam je podzim (a nadcházející noc) dobou odpočinku, usínání, snů, pohádek, nevědomí. Bylo - nebylo. Obrazy, co se za oknem vytratily, k nám přicházejí coby vidiny. Čas babiček a dědečků, čas tradice, čas minulosti. Jak vidět za tmy? Nejlépe s očima zavřenýma.
Čas stápět se v mlze, koupat se v dešti, ponořit se do spánku.
Žádné komentáře:
Okomentovat