Jeden
z celé řady snů, ale coby nejvýznamnější z nich zároveň i
nejlépe zachovaný. Zapisován během exkurze brzy ráno při chůzi
krajinou. O povodních v Čechách jsem v té době neměl tušení.
(Předchozí
scéna: kamenné nábřeží, zřejmě Vltava v Praze. V řece však
není voda - nebo až někde uprostřed; ztvrdlé bahno, hnědý
vyprahlý svět. Pomáhám Z. vytahovat na troud uschlé rdesty,
táhlé provazce. Pořád nemohu najít tu pravou bylinu. Nakonec se
spíš plácám než plazím po oschlém a tvrdém povrchu řas, s
velkou zručností zabraňuji proboření, které by hrozilo, kdybych
nerozkládal váhu na víc míst.)
Teď
stojíme ve skupince poblíž téhož místa, vím, že se chystá
nějaká důležitá výprava (sice na to samé místo u řeky, ale
vlastně do úplně jiného světa, možná pod bílý led, který
teď pokrývá břehy). Na výpravu se vydávají K.-ovi, jsou však
tři. Říkají, že jdou získat zpět, co bylo ukradeno. Nepůsobí
rozhořčeně, berou to jen jako samozřejmost, trochu tíživou,
jako něco, co se každý rok právě v tuto hodinu musí udělat.
Zřejmě se tak nevydávají poprvé.
V
rukou mají zbraně (meče nebo klacky?). Mávám taky zbraní a
nadšeně se k nim připojuji, že je v tom rozhodně nenechám
samotné. Oni se ale tváří rozpačitě a říkají, víš, tahle
výprava není jen tak, když tě do toho zatáhneme, budeš muset
zůstat až do konce, dozvíš se, o co vlastně jde, a nebudeš s
tím tak úplně souhlasit. Jako by šlo o nějakou zděděnou
tradici jako třeba krevní msta, byť nekrvavá. Něco, co jim není
vlastní, ale co na sebe vzali za někoho jiného.
Rozhoduji
se (a jsem přitom hned pyšný na svou hlubokou intuici) zlomit
kletbu, jít, aniž bych věděl, o co jde, a jít beze zbraně.
Ostatní moje odhodlání potěšit nedokáže. Protože vědí.
Připadám
si, jako bychom se ocitali v Praze dávno zašlé. Jako v těch
potopených městech, která se jednou za sto let o půlnoci vynoří
v plném lesku na jedinou hodinu. Matně vzpomínám, že se taková
města vysvobozují tak, že tam člověk něco koupí, cokoliv,
stačí za jedinou drobnou minci. (Vyprávěno v knize Podivuhodná
cesta Nilse Holgerssona Švédskem; Nils těsně předtím starou
minci zahodí a pak ji marně hledá, město se zase ponoří.)
Dvacetník jsem ale vytrousil u postele na zem a skořápku z
pistácie, která by se třeba dala za minci vydávat, jsem z kapsy
vyhodil už dřív (to byly snad skutečné reálie, nejen snové –
a ve snu jsem si je plně uvědomoval). Doufám, že to nebude
osudné.
Tři
se zbraní, já beze zbraně. Ocitáme se v docela světlém a
prostorném krámku, uprostřed u pultu stojí Žid; mladý, mírně
obtloustlý, v tuctovém šedožlutém saku. Mračí se na nás, ví,
proč jsme přišli. Ale odpor neklade, ví, že na to, co děláme,
máme právo, dokonce sepisuje o naší návštěvě jakýsi
protokol. Ví ale také, že náš čas je vyměřen (snad má i
přesýpací hodiny) a že se nám zřejmě to, co máme vykonat,
nepodaří – stejně jako kdykoli dříve.
Nejprve
myslím, že hledáme zlato. Prohlížíme různé předměty,
rozestavěné na poličkách, převážně kovové. Při bližším
pohledu se ukazuje, že ty předměty jsou vlastně důmyslnými
mechanickými rébusy, např. je třeba ztěžka pootočit soškou,
která je vlastně šroubem zanořujícím se do dolní destičky, a
tím se zároveň jiná část té věci zvedne. Čekal jsem, že se
tak odhalí ukrytý klíč (jako v Klíčích od pevnosti Boyard),
ale nic.
Pak
objevuju, že všechny ty věci mají vlastně velmi prosté tvary,
působivé a symbolické, např. zvon. A že jde tedy o nastavení
základních symbolů světa do určité správné polohy. To už se
ale na tváři obchodníka objevuje vítězoslavný úsměšek, už
víme, že to opět nestihneme a odejdeme na další věk s
nepořízenou.
(Následující scéna: v
gotickém domě, kamenné stěny, menší bytelná místnost se
svažitou podlahou. Jako na orloji ke mně přicházejí středověcí
lidé, představující výrazné běžné typy, spíš chudě oděné:
malý zbrojnoš s vlajícími cípy šatu, několik žen v
jednoduchém oděvu z nehezkých květovaných vzorů, kupodivu
docela moderních. Nevýrazné, tuctové obličeje i postavy. Jedna
z nich je nalíčená děvka, jak jde kolem, sedá si mi bez rozpaků
na klín. Vlastně všechny postavy zaujímají postoje typické
pro jejich roli.)
Žádné komentáře:
Okomentovat