Příliš mnoho růstu
"Ten všeho schopný doktor je při zdravém rozumu, což je horší než sekretářova nemoc. Nevšiml jste si jeho odporné vitální mužnosti? Poskakuje jako gumový míč." (G.K.Chesterton: Anarchista Čtvrtek. Odeon 1987, s. 206)
Sotva se jarní svěžest objevila, už pominula a zanechala po sobě porost příliš náhle vzešlý. Co bylo v rozpuku půvabné, je v dospělosti obyčejné. Co v náznaku působilo, vyloženo polopatě nudí. Kapku nahradil déšť, pupen list, svítání den.
Je to doba explikace. Co bylo skryto, přešlo ve zjevnost. Co bylo uloženo v kořenech, je vyloženo ve stonku a listu. Co se mohlo ukázat, ukázalo se. Co mohlo být překvapením, stalo se všedností. Explikace znamená vyprázdnění, ztrátu moci. Provedení hrozby je v šachu méně účinné než hrozba sama.
Proud života tu dosud nenarazil na své meze; proto je nepoetický. Až se růst sám sebou zastaví, až se obrátí ke zralosti, až bude zasažen koncem, pak teprve dostaneme uchopitelný tvar.
Chybí tu koflikt, chybí polarita, co zakládá příběhy. Všechno jde svou cestou a nenaráží na svůj opak. Vyrostli zdárně a žili šťastně ... co to je, probůh, za pohádku? Široce se rozlévá proud pozdního jara; soutěska by však byla dramatičtější. Hrajeme ve forte, pohříchu však bez gradace.
Profesor Wolf, co maluje krajinky, onehdy říkal, že nejhorším měsícem je pro malíře červen. Všechno se naplno zelená a malovat se to nedá, není proč. Já sice zkouším zeleň rehabilitovat, ale to tu časnější, průsvitnou, prozářenou. Tahle pozdní je neprůhledná, sytá, hotová ... a dosud ne přesycená, temná, zčernalá.
Hledáme-li korespondence mezi ročním a denním cyklem, odpovídá pozdnímu jaru pozdní dopoledne. To opravdu není doba vhodná pro meditaci či jiné velké věci. Plníme svou povinnost, lehce unaveni, přitom však příliš zodpovědní, než abychom se před časem vzdali. Na siestu je vskutku příliš brzo.
Analogií v lidském životě by pak mohla být puberta, nevyzrálé dospívání. Narostlá těla, se kterýma si nevíme rady. Květnový trávník je mladistvý sportovec nabušený z posilovny, který se kamsi řítí na své cyklostezce, aniž by věděl kam a aniž by vnímal tragiku svého nezakotvení. Proto nemám rád konec května: je na mě příliš výkonný.
I lidová tradice si s pozdním jarem moc neví rady; v mém oblíbeném Karrerovi doba Blíženců moc nevyniká: nějaké ty svátky plodnosti, obcházení polí a svatební běhy, nic mimořádného.
Pokud jde o vlivy počasí, ta doba absorbuje všecko. Slunce září naplno - a rostliny se nespálí; ani nezežloutnou. Deště padají (letos zvlášť vydatně) - a rostliny to poberou; nezmáčeny projdou lijákem. Atlantické léto je aspoň v náznaku hnilobné, voda tam působí obrat. Tady jen hučí potrubím (viz fyziologie rostlin, kapitola vodní režim; není nic nudnějšího).
To je tedy doba, kdy žijeme naplno? Na tohle jsme se od podzima těšili jako na vrchol roku? To má být zlatý věk? Jestli bylo v Ráji takhle, už vím, proč chtěli vypadnout. Jestli je v tropech pořád takhle, vím, proč se jim vyhýbám.
S rozpaky hledám přiměřenou metodiku. Na herbářování ještě čas nepřišel, to až budou sena. Když nelze sušit, budeme naopak máčet? Je tohle doba pro vkládání čajových lístků mezi plátky květu?
Jitra už nejsou překvapením a večery ještě nedozrály. Když nelze sledovat zářivou rosu a koukat na hvězdičky, musíme vydržet denní světlo. Nemohu vymyslet vhodný nápoj pro tuto příležitost. Víno by mělo být univerzálním; nyní však i ono selhává.
Jediné mě napadlo jako lék: nedat si od růstu odstup. Podílet se na tom. Růst přece nemůže být špatný, zdraví snad není škodlivé. Život teoretický je založen odstupem; dejme si teď odstup od odstupu. Vyzkoušet na chvíli praxi, nebát se činu, vrhnout se do věcí naplno a bez rozvahy. Ono to nepotrvá dlouho. Na nedělání bude času dost.
P.S.: Článek se poněkud opozdil. Už dva dny se hlásí léto, slunovrat je za dveřmi. Rok dospívá. Hodina předpolední.
Žádné komentáře:
Okomentovat