čtvrtek 24. července 2008

Atlantické léto

Chvála prostřednosti

To známe dobře: napůl shnilá kupka sena, včera pršelo a zítra bude zas, třešně a maliny už opadaly a stejně by rozmokly, jablka ještě nejsou. Na koupání není teplo, na zatopení v kamnech zase není moc zima. Kdyby byl podzim, bylo by to přiměřeně hezký, ale rok k podzimu ještě nedozrál, všechno je to teprve v růstu, kvetou samý košťatovitý kytky, škarda, kakost, přerostlá tráva.

Přesně tohle léto zabere většinu prázdnin, jenže ho nechceme rozlišovat, nepřiznáváme mu osobnost, nevzpomínáme na něj; že ono je málo archetypální. V létě k nám má přicházet jih (aha!, a analogicky v zimě sever, na jaře východ, na podzim západ). V létě k nám má přicházet jih, moc ale nepřichází, radši odcházíme na jih my, abychom na jihu jih hledali a snad našli. K létu patří žár poledního slunce i mediteránní večery na terase, proč tu nejsou? Atlantické léto je nepovedené, nechtěné, všední; není jižní.

Abychom ho ocenili, museli bychom se na něj těšit. A abychom se na něj těšili, musíme se mu vydat vstříc, tam na severozápad, k Atlantiku, tam, kde vlny oceánu narážejí na rozeklané pobřeží a nad vřesovištěm letí mračna. Tam, kde slunce nepálí, deště jsou vydatné a půda okolo kořenů nevysychá. Za něčím podobným chodíme do hor, za studeným sluncem, za douškem čistého vzduchu, za průzračnou vodou a kamennou sutí.

Atlantické léto není ale ani severské: je špinavější, zemitější, zarostlejší. Kdepak vybrané esence oddělených živlů! Kdepak křišťál v jeskyni, kdepak zurčící fontána, kdepak světlo v kapce rosy! Zde, v tomto světě, je vše neušlechtilé, rodu pozdního, upadlého, smíšeného. Míšením živlů je půda. Máme tu notně umazané léto, léto s rukama od hlíny. Připouští příkop, kompost, kopřivy.

Sedávám před domem na betonových schodech (nemám kamenných). Co pít? Nehodí se mi víno, není doba čaje, whisky jindy chutná líp, neocením vodu. Zůstává jediné: lahváč; a nechlazený. Z cesty už deště odnesly postní popel, pod koly rozježděn jíl, trčí kameny. Dá se tam jít naboso, není tak chladno. A střepy nejsou všude.

Léto na zahrádce? Podle Receptáře? Nemohu. Nejvíc totiž bylo od zlatého věku degradováno rolnictví. Saturnus býval zemědělský bůh! Symbolem novověku však je traktor. „Kde strávíš tohle léto?“ – „Vydám já se na pole!“ – „Je ještě nějaké hodné toho jména?“ – „Jdu proti dešti, kam slunce zapadává; tam najdu svoji rodnou hroudu!“

Tam někde daleko, za samou zemí, mocné hlavy Atlantů dují; tak trochu.

Žádné komentáře:

Okomentovat