V černém lese

 Listování hlubinně ekologické

Už se mi to stalo za poslední rok potřetí; jednou šlo o motivy dýmu, podruhé o potemnělé barvy v planetárních souvislostech. Namátkou otevírám knihy často; když se mi v nich ale začne něco ukazovat opakovaně, vím, že se něco dere na povrch, že je příhodná doba a neměl bych ji zmeškat. 

Tohle se stalo už před třemi dny, ale neměl jsem kdy to sepsat. Metoda je takováhle: když se mi něco vynoří v několika zdrojích, sahám po knihách, tak jak jsou po ruce, otevírám je náhodou a hledám místo, které souvisí s předchozími. Není to úplně dadaisticky náhodné, ale ani násilně vynucované; sleduju své téma, jak se mi ukazuje.

Začalo to výzvou Zapletalovou určenou primárně skautům: "Proč nezamířit právě do nejhlubšího stínu? Snad tam již po celá léta nikdo nevkročil! Člověk tu nemůže jít vzpřímen, uvázl by po několika krocích v síti propleteného chvojí. Tiskneme se k zemi, plazíme se mezi vyčnělými kořeny a nasloucháme tichu, které nás obklopilo. Mrtvý les!" 
(Miloš Zapletal: Tisíc malých dobrodružství I, 1961, s. 143)

Tomu říkám metodika pro botanický výzkum. I já o ni stojím, ale ještě jsem ji nesepsal.

Druhým v řadě (a impulsem pro celé sepisování) byl Castaneda: "Divoce rozbrázděná okolní krajina byla porostlá podivnou vegetací. (...) Půda byla velmi tmavá a zdála se vlhká. Chtěl jsem se jí dotknout. Pokusil jsem se sehnout, ale nepodařilo se mi pohnout. La Gorda mi dala znamení, abych použil břicho. Když jsem to udělal, nemusel jsem se shýbat, abych si sáhl na zem. Měl jsem v sobě jakési tykadlo, které mělo hmat."
(Carlos Castaneda: Dar orla, 1997, s. 133)

To je propracovanější cvičení; trvalo roky, než byl autor něčeho takového schopen. Jsou tu výrazné podobnosti, ale i rozdíly: nelze jít vzpřímen x nelze se sehnout.

Jako třetí mi do ruky padl zdroj velmi vznešený; bylo mi už jasné, že se tu rozehrává veliké téma:

"(...) bystřina zurčí napříč údolím, z nějž vzhůru zvolna stoupá Taur-na-Fuin, borovím zarostlý vrch bez pěšin, les věčné noci, jehož temný stín na východ táhne se až za obzor, zatímco mračné štíty šedých Hor dál k severu se stáčí v těsném řadu a slunci zářit brání od Západu. (...) Ač družina šla, skryta pod převisem větvoví truchlivého, temným lesem, nezůstal jejich příchod utajen."
(J. R. R. Tolkien: Beren a Lúthien, 2023, s. 94 - 95)

Tím se začalo ukazovat, že takový botanický výzkum je zásadní výpravou, the Quest, dalo by se říct.

Ba i kratochvilný detektivní příběh má takto závažné souvislosti:

"Postavili se na zídku a zkoumali hrozivou spleť stromů. V ranním bezvětří se nepohnul ani list. Cvrlikající ptáci vylétali zpod přístřešku pavilonu a zase se pod něj vraceli, ale lesu se vyhýbali. V něm vládlo všude ticho jak v hrobce. V temných korunách jako by se vznášela podivná atmosféra mlčenlivého očekávání.
Teprv za hodnou chvíli zavrtěl soudce Ti hlavou a řekl:
‚Ne, přece jen nebudu vyrušovat příbytek Bílé bohyně. Nebudeme kalit její klid, ať si tam stojí v pobořené svatyni uprostřed svého posvátného háje. Jsou věci, Chungu, které je lépe nechat na pokoji. Vraťme se do města.‘"
(Robert van Gulik: Císařova perla, 2002, s. 158)

Zde se výrazně ukazuje nebezpečí takového zkoumání, do lesa se tu raději vůbec nevstupuje!

Další úryvek pochází ze zdroje zcela klasického:

"Slunce ještě spalo (...). V pološeru vypadaly Borovice chladně a opuštěně a hlubokánská jáma se zdála ještě hlubší a Púova láhev od medu na dně vypadala tajemně, byl to jen jakýsi tvar a dost."
(A. A. Milne: Medvídek Pú, 2008, s. 49)

Taur-na-Fuinské borovice tu ukrývají jámu vlčí nebo snad sloní a běžná měřítka tu přestávají platit, kdo se z takové nádoby nají, prodělá obludnou proměnu.

V podobně propastném ohrožení se ocitá i biolog, pokoušející se proniknout do hlubin tělesných:

"(...) vzpomeň na ona sliznatá, hlenovitá, lepkavě chlupatá, cáhovitá/cárovitá mlna, vydávaná za organely, membránové struktury, synaptické spoje, molekulární komplexy ap. (...) Jejich obludná nevzhlednost na nás ‚nedělá dojem‘; a pokud, pak je to dojem chaotické neuspořádanosti, vzbuzující spíše odpor než obdiv. (...) Elektronové, scanovací, tunelové a nevímjaké mikroskopy neobrazují skutečnost (...). Pouze slepecky tápají v chmurném Hádu, v podsvětí stínů a mátožných přízraků, deformovaných, tj. nepochopených příznaků toho, z čeho zázrak stvoření teprve povstává."
(Zdeněk Neubauer: Ekoprostor, in Hledání společného světa, 2017, s. 193, 196)

Stinné porosty jsou chtónické, jak za devatero horami, tak tady blízko uvnitř.

Konečně sedmý zdroj je ještě klasičtější než Medvídek Pú, totiž Georgica, ale uzavřel se mi od té doby; už nevím, kde jsem měl tu knihu otevřenou a zpětně to nedovedu najít, hodina pominula, ukazuje se mi pouze:

"Jaké jsou v Indii háje, jíž Okean zcela je blízko v nejzazší končině světa, kde strom se dopne až nebe (...)?"
(Vergilius: Zpěvy rolnické a pastýřské, 1959, s. 33; nebo jinak, Georgica, kniha druhá, 122 - 123)

I tam docházíme do krajnosti, blízko samotných mezí.

Další dvě ukázky přidávám ještě zpětně, ty se mi neukázaly spontánně, ale věděl jsem o nich, podle mě vystihují a uzavírají téma.

"Za oknem vlaku je tma a patrně je to pohybující se tma, zvířecí, ba je to možná jedno jediné zvíře, anebo naopak taková tma, co může mít uvnitř sebe cokoli. Proč Hercynia, proč Sylva. (...) A žijí tam pod Perunem další drsní bohové a zvířata, strašný Auroch a zuřivý Unicorn, tur a jednorožec. Ta zvířata je přirozené lovit už vzhledem k jejich nebezpečnosti i k zuřivé přirozenosti barbarů. (...) Pořád jsem ve vlaku, na okenní sklo se přilepila hladká matná stěna úplné tmy, vlak se nese vpřed a nese mě, ale tma tkví nepohnutá a stálá, je to věčný les a les, a čas věčnosti. Tma je plná zvířat, ve tmě jsou parohy a paznehty, útok a útěk, hlína a vyškubnutá stébla v mezerách drápů, mokrá srst, pára z chřípí. Pod hvězdami krev v noci."
(Jiří Sádlo: Sylva Hercynia, in Krajina!, 2019, s. 113 - 116)

Ona je to totiž naše domovina, my nemusíme chodit na kraj světa, my v černém lese žijeme. Ano, je to nebezpečné, ale je to zároveň příležitost: kam chodili hrdinové jako Aeneas, Beren nebo Prasátko, tam my již jsme přítomni.

A že tam je co nalézat:

"Hermovy děti často srovnávaly svou materii s hlubokým a temným lesem, v němž se nacházejí všechna nebezpečí i zázraky neznáma. Vstoupit do tohoto lesa znamená ‚otevřít‘ materii a proniknout k jejím tajemstvím, především pak k tajemství merkura filosofů."
(Bernard Roger: Objevování alchymie, 2005, s. 87)

Ano, řecké slovo hylé znamená les i látku, v našich úryvcích se ukázala jejich jednota nebo aspoň úzká souvislost. Materia prima, próté hylé, je prales. (A v pralese roste Urpflanze, mimochodem.) Vstup do temoty, zemitosti, vlhkosti je počátkem Díla.

P. S.

Bernard Roger ještě pokračuje: "‚V Lese najdete hnízdo (...), v němž hlídá Hermův Pták svá mláďata.‘ Zdá se být jisté, že právě jednoho z příbuzných tohoto ptáka potkal hrdina zvláštního příběhu, jenže se v různých variantách vypráví v několika francouzských regionech. (...) Běží za poletujícím ptákem od stromu ke stromu a pokouší se jej bez úspěchu chytit, přičemž se stále více noří do hloubi lesa. Uvědomí si, že je čas k návratu, teprve poté, co urazil během několika hodin značnou cestu. Avšak jak veliký je jeho úžas, když navrátiv se mezi bratry do své komunity nejenže nepoznává místa, která mu přece byla tak blízká, ale navíc ani ti, kteří je obývají, nepoznávají jeho samotného." (s. 87 - 88)

Ale to by byl zase další příběh. Nebo ne?