Ztraceni mezi listy

Praktika? Theoretika!


Předčasný sníh poněkud předčasně překryl tu tradiční barevnou krásu podzimu. Každý rok čekáme, že když už venku přestává být příjemně, všechny strázně přebije svou nádherou listí stromů, které ve svých posledních dnech naplno ukáže, co přes rok pomalu připravovalo. Je hezké, že?

Je hezké; a co má být? Znáte už banálnější krajinný prvek? Čumí to na nás odevšad, agentury dodaly kolekce snímků, barevné listí máte v kalendáři, nastavíte si ho jako pozadí plochy; fotit ho je řemeslná sázka na jistotu, jako psát u maturity vypravování o prázdninovém zážitku, zkusil to každý ... a jestli to není kýč, tak co jiného? Ještě orosená pavučina, inverze, sluneční paprsky mezi smrkovými kmeny. A pejskové a kočičky, to zabere vždycky.

Kdo to ještě dokáže zachytit nově? Uděláte tu nejlepší fotku, jaká se vám kdy povedla - a na webu jich takových najdete tisíce. Malíři krajináři vymřeli; a nevymřeli-li, platí za tuctové venkovské řemeslníky. Básníci taky vymřeli - a nevymřeli-li, o rozechvělém listu na větvi nenapíšou, to by byla profesní sebevražda, to už by mohli rýmovat láska - páska.

Barevnému listí hrozí vytracení do prázdnoty. Neztratí se nám před očima, dokonce v nich ani neztratí svou cenu, ale mírně ho pochválíme, jen mírně, blahosklonně. Co je horšího než inflace? Mírná inflace, ta nedopřeje ani závrať ze zmarnění. Stát se docela hezkou tapetou; hloupý osud.

Jevy takto ohrožené je třeba zachránit - tuhle starou výzvu (astronomickou?) připomíná Zdeněk Neubauer v Geometrii živého. Tam k tomu slouží "mathematicos" - ten, kdo poskytuje formální aparát, který jevy zachytí, než je "physicos" vyloží.

Napadá mě ale, že jevy může zachránit právě ten, kdo jim dá ucelený výklad, kdo je podepře logem, zavěsí do pavučiny souvislostí tradičních nauk. A že barevné listí je banální právě proto, že pro žádný dnes přijímaný výkladový systém vlastně nic neznamená.

Biologie, první, která by to měla vidět, nevidí; máloco přehlíží víc. Barviva konečně zřetelná po stažení chlorofylu, řekneme vám jaká, chcete spektrální analýzu? Funkci to nemá, je to jen vedlejší produkt "podzimního úklidu". Opadá to, shnije to, dočasný epifenomén.

Portmannovské neadresované vlastní jevy? No ano, ale má portmannismus tu sílu? Zjednal si v širším povědomí své místo? Dovede říct něco víc, než jen na jevy upozornit?

Teologie s hlásáním nádhery Boží a slávy stvoření? Přesně tak - ale slyšeli jste poslední dobou něco teologicky přesvědčivého? Já viděl jen ty barevný kalendářový fotky na kostelních nástěnkách doprovázený nějakým tím kalendářovým citátem.

Alchymie s barevnými proměnami v průběhu Díla, to by mohlo být ono. Kdybyste nějakého alchymistu potkali, zeptejte se, zda bere listy v úvahu.

Dovedeme my sami říct o listech něco víc než nějaké to "jéje"? Dáme fotku na facebook a dočteme se třicetkrát, že je to hezký ... a sami nedokážeme napsat nic víc, než že je to hezký.

Možná dokážeme, vzácně. Zaslechl jsem v těchto dnech přece jen novou zvěst: zvěst o listech jako o místě, kde se tvoří žluť, kam pro ni lze chodit, kde ji lze nabírat.

A co já; mám já nějakou nauku, která by nároku vyhověla? Tvořím ji, tvořím ji už půlku života a prosím ještě o strpení. Zatím mohu jen zopakovat některá svá metodická východiska (dávná, už z Pohádkové biologie podle G.K.Chestertona).

Jsou-li podoby příliš známé, zkusme se na ně podívat jako na cizí. Když jsem v mládí ještě cestovával, vždycky v cizině jsem zíral ohromen: tak takovouhle tu tedy mají trávu ... to je tedy to bulharské křoví ... turecké blesky ... alpská voda! Tenhle zážitek lze přenést i k nám: v Čechách? Tak oni tu mají na kraji lesů zlaté stromy? Neuvěřitelné! Proč sem nejezdí zástupy z celého světa, aby spatřily ten zázrak?

Že je těch stromů moc? Že je takový každý? Tak si představte, že je takový jeden jediný. Že je pak těch jediných stromů plný svět, to je div větší, ne menší! Téma stromu prvního a stromu posledního. Že strom nedokážete vidět jako jediný? Tak se zase jednou podívejte hlavou dolů, to pomáhá. Sám na to zapomínám a pak se znovu divím.

Když nedokážeme zobrazit listy nově, když k nim nedokážeme nic nového říct, když k nim nedokážeme nově přistoupit, udělejme to staře. Nejosvědčenější metodou je theória, zírání.

Že tím neříkám nic jiného než ono "jéje"? Jenže to musí být "silné jéje", v tu chvíli to nejdůležitější, co děláme! "Jdeme na procházku," říkáme. "Vyjdeme si do přírody, trochu se zrelaxujeme, nějaký ten pohyb, čerstvý vzdoušek, ha ha!" Krleš!

"Jdu zírat na listy," musí znít předsevzetí. "Nic jiného nebudu vidět, nebudu slyšet, očekávám, že se moje kroky místo procházky zastaví a sám čas ustrne. Kdybych nepřišel do tmy, hledejte mě pod nejbližším stromem, zřejmě nebudu schopen sám dojít domů." Jít koukat na listy, toť Quest.

"Musíš to myslet opravdu vážně," poučila Harryho Bellatrix.

Protože jen ten, kdo se mezi listy ztratí, nalezne je.