Pozdní Rak

Léto dosud mladé

Prázdniny sotva překročily čtvrtinu - a už se objevuje pocit, že něco končí. Že už jen pár dnů ... Že to má léto skoro za sebou.

Když hledám přesněji, co končí, jako první se nabízí konec znamení Raka, tedy konec Slunce v něm. Už jsem tu o něm psal; každý další rok je ale od toho, abychom nacházeli další a další stránky toho už známého.

Nevěděl jsem si letos rady s bouřkama. Totiž: jak sladit račí poklid s rozbouřenými živly? Jak srovnat nehybnost studánky s turbulencemi větrných poryvů? Jak vejít do jednoho obrazu spodní vodu, životadárnou, napájející - a tu bičující nás shůry, hrozivou, ubíjející?

Po noci svatojánské a horkých dnech začátku léta zpravidla nastupují červencové lijáky a po jejich odeznění léto atlantické, o tom už jsem taky psal, nepřipustil jsem si však, že i ono do znamení Raka ještě patří. Letos lijáky nepřišly, tedy ne ty mnohadenní, povodňové, omezilo se to na přeháňky, mezi nimiž zůstává ještě dost teplo; atlantické léto je po nich ušlechtilejší, míň ušpiněné, víc vědoucí. Šli bychom na houby, houby ale nerostou - je čas všímat si listů, rostlin za zenitem, ale dosud na vrcholu.

Zeleň nejvíc oceňuju na jaře, tu první, svěží, ze sotva otevřených pupenů; Hildegardinu viriditas, uzdravující, obnovující. V pozdním jaru už je ztmavlá, přerostlá, znuděná, banální; v červnu prý nemá krajinář co kreslit. Letos jsem objevil druhou stranu zeleně: pozdní račí zeleň, temnou a neprůhlednou, zevnitř sytou a ještě zvenčí zmáčenou; stříbřitou v rozptýleném světle, stínící na přímém slunci, zářící vlastním světlem pod hrozícími mraky.

Zkouším zobecnit: ve znamení Raka se řeší vztah dvojí vody: vody pramenící ze země a vody padající z nebe. Někdy i konfliktně, dramaticky (bouřky), ale může se to (jako letos) nakonec porovnat i velice dobře. Úkolem je opodstatnit kapku: podaří-li se to, může nastoupit svatá Anna s rosou.