Vodovod

Úleva a rozpaky

Tak včera naší domácnosti skončila éra bez tekoucí vody. Trvala skoro dva měsíce a zanechala po sobě větší spoušť než případná povodeň.

Mechanická metafora krevního oběhu – srdce jako pumpa, cévy jako potrubí – se mi moc nelíbí, momentálně mám ovšem představy opačné: když se do trubek v domě opět vlila voda, jako by se do domu vlil život. Konečně to tu pořádně rozproudíme – v koupelně, v kuchyni a zejména na záchodě! Nauky feng-šuej znám jen povrchně, myslím ale, že by to vykládaly podobně.

Nabízí se paralela s Augiášovým chlévem: nic jiného než tekoucí voda už by naši domácnost nezachránilo ... Už dávno jsem si všiml, že ohniskem domácnosti je dřez! Ucpe-li se, zanáší se všechno. Pročistí-li se, odteče nakonec nepořádek ze všech koutů.

Přemýšlel jsem, jaké to bylo (a je) ve společnostech bez tekoucí vody – třeba po většinu naší historie. Takové domácnosti musely být klidnější, ustálené, život jimi neprotékal, ale spočíval tam. Musely si cenit nádob. Voda tam přicházela diskontinuálně – voda došla, přineste vědro – doba koupele, velké prádlo ... Naše tekoucí voda možná vyčistila zahnívající tůně, taky ovšem odplavila tehdejší poklid.

O čem moderní doba neví, jsou zdroje. Zvířata, která jíme, jsme nezabili, plody nevypěstovali, elektřina o svém původu mlčí, věci kolem nás vyrobili třeba Číňani za pár halířů a my nad tím ani nenadáváme, ani netajíme dech. Stejně moderní veřejný vodovod je anonymní: vaše voda není z kašny na náměstí, není ze studny, kterou kopali vaši předkové, není z pramene, co viditelně tryská ze země. Aspoň v tomhle jsem na tom líp: tu naši nádrž v zemi za potokem znám důvěrně, dokonce zevnitř.

Navazujeme na Římany: jsme civilizací akvaduktu. Je odplavení našich životů nutnou daní za jejich rozproudění? Aspoň na chvíli zastavím čas: nedám si sprchu, ale koupel!

Voda teče. Umýt si misku je najednou snadné a je to po těch měsících opravdu potěšení. Ale už to není úkol.