neděle 6. ledna 2008

Konec Vánoc?

Předvečer Tří králů; je čas bilancovat?

Mnohým Vánoce dávno skončily; možná dříve, než stihly pořádně začít. Když na náměstí dozněla poslední koleda (cca 22.12.), když byl rozbalen poslední dárek a dohořela poslední svíčka na stromečku (když v dětství dohořely svíčky a rozsvítilo se "normální" elektrické světlo, měl jsem vždycky pocit velké ztráty a návratu do obyčejného světa), když bylo nutné 27.12. vstávat do práce (ať žijou vánoční prázdniny!), když v televizi skončil maratón pohádek, když se stromek vyhodil do popelnice, když byl sněden poslední kousek cukroví, když nastaly povánoční inventury a výprodeje.

Jsou to s adventem spojité nádoby; tradiční advent vymizel, většinu adventní doby vystřídal program již vánoční - a téměř všechen prach tak byl vystřílen předem: Vánoce se v adventu téměř vyčerpaly. Žádná, byť sebenosnější tradice tak dlouhou dobu nevydrží. Odtud pak únava z Vánoc, touha mít to už za sebou, snaha vyhodit Vánoce do loňského smetí.

Mám moc rád (apokryfní) tradici "dvanácti nocí". Poprvé jsem o ní slyšel od Neubauera, zminuje se o tom v knize O svatém Františku (s. 104), píše o tom taky Iso Karrer (Zvěrokruh a lidový rok, s. 143 - 144) a dá se to dohledat leckde na internetu. Mezi dvanácti měsíci lunárními a rokem, který je dán oběhem slunce, zůstává rozdíl dvanácti dnů. Ty tvoří právě v době vánoční (od 25.12. do 6.1.) jakýsi samostatný uzavřený cyklus, kroužek (circulum), dobu, kdy už slunečního světla neubývá, ale taky nepřibývá, "mikrorok" v "makroroce", kdy každý ze dvanácti dnů odpovídá jednomu ze dvanácti měsíců (tak mj. odhadovali počasí v budoucím roce).

To je doba onoho "kouzla Vánoc", kdy se věci dějí jinak. Věští se krájením jablka, házením střevíce, litím vosku či olova, nahlížením do jezera. Voda v potoce se o půlnoci mění ve víno, jak zaznamenal Přemysl Rut. Na tom, co učiníme, na tom, zda dodržíme vhodné obyčeje, záleží zdar, zdraví, počasí, úroda v příštím roce. (Zůstala nám z toho novoroční předsevzetí - myslíme si totiž, že máme vše ve svých rukou.) Teprve v den Tří králů se vše vrací do starých kolejí.

Teprve zde definitivně převáží návrat Slunce. Teprve zde se zjeví (Epifania), co se zrodilo ve skrytosti. Na východě teprve nyní slaví vlastní Vánoce; co se neukáže před všemi národy, ještě jako by nebylo. Kouzelná, ale riskantní "mezidoba" pomíjí, už ne noční vidiny, ale solidní denní světlo nás budou nadále provázet.

Tady někde tuším hlubší důvod "vánočního zklamání". Dal by se nazvat vyprázdněností úspěchu. Dlouho se těšíme na Vánoce, toužíme po návratu světla, po obnovení dětského světa, po přítomnosti Boží - a když to opravdu přijde, není to takové, jako v očekávání. Hm, tak tedy TO je jenom TOHLE?, praví MCP v souvislosti se sexem (Kniha Kraft). Běžíte závod, ale když doběhnete do cíle, jste najednou zbyteční. Když Kutuzov porazí Napoleona, ztratí důvod vlastní existence a nezbývá mu, než zemřít (Tolstoj: Vojna a mír). Když zaplanou všechny čtyři svíce na adventním věnci, není kam pokračovat - a v denním světle brzy vyblednou.

Řekové tohle dobře věděli. Nezjevná harmonie je silněji zjevná (Hérakleitos, B54). Náznak je silnější než polopatický popis. Naděje znamená víc než happyend. Umělec vytvoří dílo - a ztratí schopnost a chuť tvořit dál. Ukázat věc naplno znamená vyprázdnit zdroj její zjevnosti. Nezbyde-li nic skrytého, nebude odkud brát; pramen vyschne. Vytáhneme-li věc celou před obzor, ocitáme se v novověkém geometrickém světě pouhých objektů. Tohle ke znamení Kozoroha opravdu patří; odstup od věci, redukce na objekty. Tak se svět jeví z vysoké skály. Kdysi jsem zažil tuhle prázdnotu na běžkách; přes sníh jsem ztratil kontakt se zemí, natož s podzemím; a loňská stébla trčela tak holá! Zdeněk Neubauer odvozuje novověk právě od Františkova "živého betléma"; centrem jeho výkladu je právě kenósis - vyprázdněnost.

Je tedy vlastním vyústěním Vánoc civilní vystřízlivění? (Jeden pán v hospodě povídal: moderna a postmoderna, to je jako vánoce a po vánocích. - Fragmenta epilegomenon tetralogu pro Analogon, nepublikováno.) Znamená příchod Kristův prostě očekávaný a tím nudný konec? Ale to přece ne. Všechno jsme před obzor nevytáhli. Titíž Řekové (tuším Solón) říkali taky na nezjevné ukazuj prostřednictvím zjevného. Proč si neužít vítězství v závodě? Proč nepřijmout naplnění naděje, splněné očekávání, dokonání díla? Chesterton (v případech Otce Browna) rozlišuje mystagoga od mystika: mystagog ukazuje tajemství v šeru, za závojem, v oparu tajemna, v atmosféře spiknutí. Mystik vám postaví tajemství do plného denního světla - a ono je to pořád tajemství. Puer natus est.

Slavnost Zjevení Páně znamená právě toto: ukázat neznamená odhodit. Vtělení neznamená jen zmar. Oslavit neznamená znehodnotit oficialitami. Řecké doxa - původně pouhé mínění, zdání - je v křesťanství povýšeno: znamená slávu, nádheru, vznešenost.

Co je těžší než dosáhnout úspěchu? Dokázat ho přijmout, užít si ho, vystát ho.

Pak může oslava Vánoc vesele trvat až do Hromnic.

2 komentáře:

  1. TAJEMSTVÍ
    SKRYTOSTI

    Vánoce jsou dobou tajemství a zjevení, ale i zakrývání a odkrývání, balení a rozbalování. To, co je skryté, je skryté jen dočasně. Dárky budou rozbaleny. Skrytost je jen přechodný nanicovatý stav věcí. Všechno je skryto, aby to mohlo být odhaleno. Tak se uvažuje v novověku. Tajemství je v nitru, a proto je třeba se tam dostat, i kdyby bylo nutné použít násilí. To, co je skryté, je považováno za nehotové a nesvébytné. Pro novověk je skryté tím, co je potřeba uskutečnit, a tedy zjevit a ukázat. Temnota a nejasnost je zavržena, a proto nabývá na nebezpečnosti. Nedokonalý stav skrytosti je odhalován a prosvěcován. Novověký vědec se podobá tomu, kdo rozbaluje dárky. Je dokonce pravděpodobné, že si je zabalil sám. Jak? Už jen tím, že považuje povrch za obal, tedy za něco, co má být strženo a odstraněno, aby bylo uchopeno zranitelné jádro v bezbrannosti své nahoty. Takový vědec mění skryté na odkryté, a tak skryté ruší. Jeho práce je založena na popírání skrytosti. Skrytost byla nějakým záhadným způsobem nahrazena skrytou věcí, stejně jako byla později nahrazena věčnost věčnou věcí a bytí bylo nahrazeno jsoucnem. Veškeré meze, tvary a podoby se však staly spíše překážkou než svébytným řádem formy. Jaká je však skrytost, které se onen vědec zbavoval, aniž by věděl, že před ním vlastně ustupuje sama? Skrytost nezbytně a nerozlučně doprovází zjevnost. Skrytost se nikdy přímo neukáže. To by se musela změnit ve zjevnost, a tím by se sama popřela. Skrytost není nedostatkem odhalenosti, ani odhalenost není nedostatkem skrytosti. Přestože jsou skrytost a zjevnost nerozlučná dvojice, na skrytost nelze ukázat, zatímco na zjevnost ano. Skrytost je všude přítomná jako přítomnost nepřítomnosti. Uniká uchopení a vzpírá se vysvětlení. Skrývá sebe samu. Spočívá v sobě samé. Ke skrytosti se nelze prořezat, prokopat či jinak dobít. Skrytost ustupuje sama k sobě. Skrytost je Tajemství. Ze skrytosti pochází vše zjevné a ona je nikdy neopouští. Skrytost vysílá zjevné jako posla, který o ní podává zprávu. Zjevné poukazuje k nezjevnému. Pravda jakožto neskrytost (ALÉTHEIA) by nebyla ničím bez skrytosti, ze které pochází. Je zjevením, které vyzývá k přijetí. Skrytost se dává jako tajemství zjevení, temné světlo, vědomí nevědomí, přítomnost nepřítomnosti, jsoucí nicota, Bůh!

    OdpovědětVymazat
  2. Možná souvisí zklamání z konce s tím, že se jde slepě za cílem nehledě na cestu. V dnešní době se lidé snaží být hnedka v cíli a je jim jedno, jak ho dosáhnou. Někdo si vůbec neužije gympl, protože mu jde jen o maturitu. Někdo se nikdy nenaučí vařit, protože si vždycky kupoval hotové jídlo, které stačí jen ohřát v mikrovlnce. Člověk si už skoro nic sám udělat neumí. Buď nemá nic, nebo za peníze sežene všechno hotové. Zkušenost cesty za něčím dneska skoro chybí, a pokud se člověk nemine s dobou, tak ji nikdy nezažije. A navíc je cíl vnímán jako existenciální potřeba. Je to jak sobectví malého děcka, které potřebuje to, co chce, jinak bude stále jen brečet. Jak ale jít za cílem, aniž by se jím člověk přehltil? K takovému cíli podle Lévinase směřuje touha (désir). Ta je nekonečná. Je to metafyzický vztah, vztah k neviditelnému a absolutně nedosažitelnému. Touha je tak velkou duchovní vlastností. Je to touha, která možná čeká na mesiáše, ale ví, že nikdy nepřijde. Z toho, ale neplyne žádné zklamání. Zklamání by nastalo, kdyby přišlo to, co ze své podstaty přijít nemůže: to, po čem touží touha. Kdyby se někdy zrušilo oddělení toho, kdo touží, a toho, po čem je touženo, celý vztah by zanikl. Obě strany by ztratily svou identitu a smysl. Pokud má však vytoužené takovouto povahu, hrozí spíš, že se vzdálenost ještě zvětší a mezi toužícím a vytouženým se rozevře větší propast. Zkušenost prázdnoty a nicoty se nabízí. Co nabízí- vtírá a vnucuje! Provrtává se do morku kostí. Novověk jako věk ducha má co dělat s nicotou.

    OdpovědětVymazat