Jiří Sádlo: Prázdná země (listopadová část roku). Dauphin 2007

Malý bedekr pro tuhle roční dobu, střední Čechy a pobyt na světě.

Že je Jirka Sádlo přední český básník, to si myslím už od dob, kdy jsem jeho básničky četl takhle v Libni téměř k ránu, v blažené opilosti, přežvykuje k tomu slaninu s cibulí. Tahle knížka mi to jen potvrdila.

Zároveň jsem nikdy nepochyboval o tom, že je i předním českým vědcem. A tím nemyslím nějakého napichovače brouků nebo sekvenátora DNA, ale zachránce jevů cestou teorií (sensu Neubauer v Geometrii živého).

Vlastně je u něj ta vědeckost i básnictví skoro tímtéž.

No a ta knížka mi moje představy potvrdila, ne že ne.

Je to hlavně fenologie - popis roku/světa, jak se jeví ve svých dobových aspektech. Těch drsných zemitých konkrét! Kdepak vznešené živly velehor, kdepak průzračná jezera, nekonečné propasti vzduchu, pálivé slunko. Když voda, tak kalná v louži a krápající za límec, když růst, tak zaklesnutý sám do sebe, když světlo, tak elektrická lampa u hospody, když zpěv, tak chroptění.

Svět tu není divadlo veškerenstva, na to je moc syrovej a moc interaktivní; taktilní a olfaktorickej (jo, tohle je taky Sádlova metoda, napsat učený slova a tvářit se jakoby nic; protože to není učenost planá, ale je k věci): je zažívanej ve svých struktrurách, kterými se prosmykujeme jako pes, když prolézá křovím, boří se v listí a ještě ho pročmuchá, sem tam močí a celý se zrousá.

Kdybych měl citovat typická místa, vylezla by z toho zas celá ta knížka, jen trochu proděravělá, jak myší zuby a plísňové skvrny požraly ten text, co jsem zrovna neocitoval.

Jsou tam místa z absurdity periférie, odkud čerpá svou poetiku Hrabal, ale i Ivan Vyskočil, ale i lecjaký málem většinový filmař: "(...) dojdu na nijaké nádraží mezi poli. Rád bych tu na boku zavřené kasy nalezl starou kovovou tabulku s vyraženým nápisem (...): 'Zde můžete na sklonku zimy vidět nejlépe, jak se smráká za nádražními latrínami.' Brunátně." (s. 26)

Samozřejmě jde pořád o krajinu: "Byla to Bohemia, ztracená země cikánská? Byla to znovuobjevená neolitická ekuména v Čechách? Byla to kotlina labsko-ohárecká, země černozemí a bílých opuk?" (s. 31)

Přes svou suburbánnost je to krajina tradic, pranostik, mýtů: "To, co oře svatý Jiří, je ve skutečnosti drak." (s. 78)  

"Svatý Bartolomi, létu hlavu skloň! (...) a v úplném tichu slyším, jak se hluboko dole v sadech s údery lámou ovocným stromům větve přetížené ovocem." (s. 55)

V té zemi se děje ledacos a líbit se nám to nemusí: Přes dopoledne do nebe nastrkali nějaká stará dřevěná koryta, žlaby, a těmi mizí listí, aby bylo uschováno ve skladech." (s. 65)

Přes výslovnou snahu pouze zapisovat jevy bez zevně vnášené interpretace (s. 87) - viz též deníkové záznamy Reguly pragensis - je kniha plná metodických poznámek; když jev, tak hned o tom, jak ho zachytit. "Všichni každý rok hlídáme, odkud psát jaro." (s. 38) Bodejť ne, bez metodiky data nerostou. Tak je to kniha reflektovaná, odůvodněná/odůvodňující se stále, epistemologická.

Fraktální! V lecjakém kousku celá - vesmír ne v zrnku písku, ale v hroudě hlíny - a zas ani v tom kousku nedrží, rozpadá se a drolí a jen štěstí, že lze uskočit bokem do hospodského azylu.

A v čem se to nepovedlo: ta grafická podoba knížky, hladká a korektní. Ono se to tváří jako další subjektivní deníkové záznamy jednoho zbytečného ega, bezkontextové, lhostejné a fragmentární. A to teda zatraceně nejsou. Jaká je záchrana před introspekcí? Koukat se okolo. (Chesterton: "Držte se muže, který se dívá z okna a snaží se pochopiti svět. Straňte se muže, který se dívá do okna a snaží se pochopiti vás.") Proto rád odvádím řeč na javory :-)

A knížka o kytkách to je. Jako všichni botanici je Sádlo víc sběrač než lovec. Růže chytila padlí, bez svěsil hlavu a psí víno opadalo.

Toho je třeba si všímat, když "podzim zdrhá po kraji." (s. 59)