Kleine Farbenlehrefragmente
Dočítám zase jednou Goyu, pasáže, které dobře znám:
"Znovu kreslil do písku, (...) postavu obra, který sedí na zemi, přihlouple zasněný odpočívá, nad hlavou hubený, směšný srpek měsíce.
Pohybem, jako když utne, přestal kreslit, jeho výraz se napjal, ztvrdl. Spatřil něco nového. Vměstnat toto nové na plátno nebo na papír bude stát pekelnou námahu. (...) Bude muset vynajít dosud nevídané barevné odstíny, aby to dosud nevídané mohl znázornit. Něco jako černavou běl a hněď, něco jako špinavě zelenou šeď, něco plavého tlumeně pobuřujícího. (...)
Jeho nový obr, to je pro jeho stěnu to pravé. (...) Strnulý obr, ale lačný a nebezpečný, možná ten, který požírá Odysseovy druhy, nebo snad ten, Saturn, nebo jak se jmenuje, démon času, který polyká vlastní děti."
(Lion Feuchtwanger: Goya, 1962, s. 501-502)
Namátkou sahám po vedle ležícím Sádlovi:
"Bylo tam pole, zpola holé, zpola bílé. a nad ním nebe bílé. (...) Ještě je pořád ta země bílá plná značek, krámů, i žďabců, i poskvrn, i trošinek, všude něco. Na sněhu * * * každé zblo černé. Jakoby popel na sněhu neb síto děrované. Je to zimní minimalismus barev: (...) jediná obyčejná bílá, mnoho pak ušlechtilých složitých barev temných, počerných i docela černých ve zjemnělých tónech."
(Jiří Sádlo: Prázdná země, 2007, s. 18)
A už vím, bude se věštit. Beru knihu po knize, co leží kolem, náhodně otevírám, kam padne zrak, tudy koukám, cože je tam k tématu. Málokdy se zklamu.
"Plútarchos (...) se baví tím, že za úplňku vidíme ‚v kruhu Luny‘ tmavší místa, nejzřetelnější je tzv. Hekatin záliv, což asi nebudou moře, ale místa s tmavší barvou kamení. Přitom se celému úplňku tradičně říká také Hekatina tvář, neboť Hekaté je velká nebeská bohyně, která se postupně stala také obávanou. (...) Stín Země na Měsíci vykládá jako průchod Luny oblastí Hádu, oblastí kolektivního stínu všech lidí na Zemi!"
(Zdeněk Kratochvíl: Alternativy (dějin) filosofie, 2020, s. 340)
"Když pak /Bůh/ přikázal zdržovat se činnosti v den Saturnův, označil tím Saturna, od Slunce nejvzdálenějšího, za protivného všemu plození a konání. Vždyť i onen původce života Kristus, jehož smrt oplakávalo Slunce, když ve středu nebes jak nějaký prorok zastřelo svou tvář, vstal z mrtvých v den a hodinu Slunce, aby nám navrátil inteligibilní světlo, tak jako Slunce nám navrací světlo viditelné."
(Marsilio Ficino: O Slunci. O světle, 2017, s. 137)
"Ve filosofickém Díle představuje /kohout/ Slunce a slepice Lunu. (...) Veškerá péče a práce ohledně vysezení kuřat spočívá na slepici. (...) Stejným způsobem má filosof neboli umělec pečlivě postupovat ve všech svých operacích. Má sbírat vejce na oněch místech, kde byl přítomen kohout, ohledávat je, zdali nejsou vychladlá, čistit a připravovat, ukládat je do nádob jako do hnízd a vhodně zahřívat takovým způsobem, aby smíšené subjekty na sebe vzájemně den po dni působily až do té doby, kdy po přejití různých barev vznikne jediná barva a esence."
(Michael Maier: Atalanta fugiens, 2006, s. 236 - 237)
Každá další knížka nějak přepracovává aspekty těch předchozích a přidává do jejich polyfonie ještě další téma, které se všqak (sic!) často ukáže zase obratem témat již uvedených.
"Měsíc je starý - souhlasil Qfwfq -, opotřebovaný a samá díra. (...) Viděl jsem spoustu Měsíců se zrodit, obíhat po obloze a zaniknout, jeden provrtalo krupobití padajících hvězd, druhému vybuchly všechny jeho krátery a další se orosil kapkami v barvě topasu, které se hned odpařily, pak ho pokryly zelenavé mraky, až z něho zbyl jen vysušený houbovitý plášť. (...) Jak může být Měsíc ‚úplný‘, když je samá puklina a díra a vypadá, jako kdyby se měl každou chvíli nám nad hlavou rozpadnout na suť? A to nemluvím o couvajícím Měsíci! Ustupoval, až vypadal jako ohlodaná sýrová kůrka, a vždycky zmizel dřív, než se čekalo. (...) A když se znovu objevil a čím dál víc připomínal hřeben s vylámanými zuby, otřásli jsme se a odvrátili zrak.
Projížděl jsem Central Parkem v otevřeném kabrioletu a najednou jako by mě zaplavilo jakési chvějivé světlo, jako když zářivka, než se úplně rozsvítí, jen tak sinale bliká. Park kolem mě vypadal, jako kdyby se propadl do měsíčního kráteru. Ta nahá dívka seděla u nádržky, v níž se odrážel skrojek Měsíce. (...) ‚Pomoct?‘ zeptala se s očima vytřeštěně hledícíma vzhůru. ‚Nikdo nemůže pomoct. Nedá se nic dělat.‘"
(Italo Calvino: Kosmické grotesky, 2021, s. 149 - 151)
"‚Chodí tam v drobném dešti tak dlouho, až potká šourající se stařenu. Ptá se jí, jestli se dnes může na návštěvy. Ona odpovídá, že sem většinou nechodí, a sundá si sluneční brýle a režisér jakoby v záblesku osvícení pozná, že je to žena, kterou hledá. (...) Režisérovi se podaří natočit aspoň dlouhou scénu, jak kráčí přes cestičku v parku.‘
‚Černobíle,‘ hádal Hubert.
‚Skoro, je to v barvě, ale odstíny jsou takové podzimní a trochu v mlze, takže je to barevná verze černobílé. (...) Ten pocit marnosti a pomíjivosti, o tom to je, celý ten můj film.‘"
(Jan Jandourek: Mord, 2000, s. 75-76)
Nebylo to dnes moc májové. Kdepak neporušená záře, kdepak svěží jas, kdepak barvy čisté a nedotčené. Slunce zmatnělé, Saturn zašedlé barvy olova a Luna matoucí jako vždycky. Možná kontrapunkt k tomu rašícímu jaru. Však to ne já, to samo. Ale vytěsňovat to nebudeme.
Žádné komentáře:
Okomentovat