Slovo ke slovu

Ohrožený Listopad

   Rubriku Politica jsem založil před sedmi lety s pocitem, že veřejné věci jdou setrvale k horšímu. Neměl jsem přitom v úmyslu nějaké velké systematické působení, spíš drobná upozornění na věci, které by mohly mít obecnější dosah. Prezidentem byl tehdy Klaus, vymezoval jsem se vůči ministru školství Dobešovi a podivné postavě Bátorovi (kde je mu konec?). Zemřel Václav Havel, probíhalo arabské jaro, čekal jsem výraznější společenské změny.
   Ty vskutku přišly, ale směrem, který se mi pranic nelíbil. Ve světě i u nás se dostali k moci lidé a převládly tendence, o nichž bych to čekal jen ve špatném snu. Téměř jsem k politickým věcem psát přestal. Na facebook ano, tam všechnu špínu hned umývá plynoucí čas, ale tady na blogu, kde se chci cítit doma, jsem to mít nechtěl. Psát tu proti Zemanovi by znamenalo mít s ním něco společného, byť bych vyjadřoval odpor. A hlavně jsem nečekal, že to bude tak špatné dlouhodobě - pěna dní vynese nahoru všelijaké podivnosti, zase to pomine, říkal jsem si.
   Jenže extrémní tendence trvají a hrozí ohrozit sám demokratický systém. Samo to jen tak nepřejde. Máme tu výročí Listopadu - a hrozí vláda estébáka podporovaná komunisty a extrémisty. Nýmandi zvedají hlavy a nestoudnost se stává normou. Všechno to je široce tolerováno; zvykáme si.

   K mým největším zážitkům z revoluce a následujících let patřila mocná síla slova. Místo bezobsažných vyprázdněných projevů papalášů tu byly jazykově a myšlenkově nesrovnatelné projevy a texty autorů dosud zakazovaných. Revoluci výrazně ovlivnily letáky, po ní se rozběhla svobodná žurnalistika. Diskusní televizní pořady patřily i po několika letech k tomu nejsledovanějšímu. V poměrně krátké době vyšla spousta knih. Stačilo myšlenku říct nebo napsat a už tím byla skoro uskutečněna.
   Jak odlišně je tomu dnes! Jestli něco dostává na frak, pak je to slovo. Můžete se uargumentovat a nic nezměníte. Z článků působí leda nadpisy, seriózní média prohrávají s bulvárními tendencemi na celé čáře, internet a sociální sítě přinesly inflaci názorů a nebývalou možnost šíření blábolů, polopravd a lží. Politické programy čtou jen nejzarputilejší podivíni.
   V křesťansko-filosofickém kontextu se nabízí použít výraz logos, dokonce snad Logos. Slovo tvůrčí, slovo zjevující, slovo přicházející, slovo dávající smysl, Slovo Boží, Syn Boží. To on působí, on vyzývá, on vede, učí, vládne. To on je ale vždy znovu zraňován, vysmíván, zapomínán, zrazován, vydáván všanc. Slovo obětované.
   Nechci toho snad moc? Směšovat politická vyjádření a ústřední náboženský princip, není to nevhodné? Není to zavádějící a nebezpečné? Nenárokuju si tak pro pouhé politické řeči nějakou vyšší autoritu? Nepovyšuju tak "nás elitáře" víc než jiní odkazem na nějaké božské poslání? Doufám, že ne; mít co říct neopravňuje k žádnému nedotknutelnému postavení, spíš naopak ke zodpovědnosti za to, co říkám. Jde mi však hlavně o tohle: popírat, že i v politice jde o logos, by znamenalo nějakou verzi nauky o dvojí pravdě. Je tam snad vydáván vplen víc než jinde, je to však tentýž logos.
   V těchto dnech vnímám ohrožení logu hlavně dvěma způsoby: jedním jeho nepřítelem je fáma, blábol, žvást. Má mnoho podob od vědomé lži až po upovídanou bezradnost. Sem patří všechny ty fake news, zaručené zprávy, umlčované zprávy, ještě pravdivější zprávy, pomluvy, řetězové dopisy, alternativní fakta, hybridní periodika, věty s množstvím vykřičníků, věty s množstvím velkých písmen, tweety mluvčích, výlevy lůzy v komentářích.
   Druhým je však to, čemu se říká marketing. "Nemůžete jen argumentovat, to nepůsobí," říkají znalci. (Představte si ovšem, že byste podobné návrhy nečinili politikovi, ale vědci píšícímu odbornou studii, knězi pronášejícímu kázání nebo básníku hledajícímu vhodnou metaforu. - "No vždyť jo!" ozývá se mi. "Kde to žiješ?") Slovo musíte zdeformovat, podřídit účelu, zjednodušit, vecpat do limitu, osekat na úderná hesla. Nebo i jinak, využít jeho sílu, zneužít právě jeho oslovující moc, kterou moderní sofisté ovládají po vzoru těch starých, manipulovat tedy nejen ono slovo, ale manipulovat jiné slovem samým.
   Tady cítím opravdu velké čertovo kopýtko. I dobře míněný marketing, jehož potřebu pragmaticky připouštím, by měl přiznávat, že, kde a jak se manipulace dopouští - jsem přesvědčen o správnosti politického programu, voličům to řeknu líbivými hesly, ale ta jsem připraven doplňovat a vysvětlovat. (Dobrými úmysly je však dlážděna cesta do pekla!) Zcela účelový přístup, který prodá cokoliv komukoliv, je však sám nejen přístupem prodávajícím, ale i prodejným.
   (Napadá mě mimochodem, že takové katolické církvi byl tradičně vyčítán právě ten marketing skoro moderního typu - "Jak ti dokázali manipulovat masy!" říkalo se v příručkách; roucha, zpěvy, procesí - a prebendy byly zajištěny. Přesto církev nebyla intelektuálně nepoctivá, pečlivě vážila formulace jako na lékárnických vahách, ke každému liturgickému "údernému heslu" doplnila detaily nauky ještě mnohem podrobnější než byl nedávný program Zelených.)
   Ve světě, kde se stále mluví o potřebnosti výchovy, se dopouštíme zvláštní nedůslednosti: na jedné straně předepisujeme detailně dětem, s čím se mají seznamovat ve škole (běda škole, které by v ŠVP chybělo některé průřezové téma), na druhé straně naprosto nic neurčujeme dospělým, kteří si mohou dovolit být nevzdělaní, co hrdlo ráčí. Ne, rozhodně nepožaduju doškolovací kurzy nebo zvláštní domovní komise pro ideovou uvědomělost pracujících, to by byla totalita. Snažme se ale odlišovat - co je bulvár a co seriozní médium. Co je placená reklama a co ověřená informace. Co je ještě zpravodajství a co už komentář. Není divu, že v národě masírovaném od devadesátých let Novou nevládne bůhvíjaká občanská kultura - a pokud sám prezident legitimuje odvrácenou stranu médií svým příklonem k Blesku, Barrandovu, Frekvenci 1, PL apod., je povoleno vše. Komenský by ovšem řekl, že se učíme celý život - jenže to byl taky elitář, že.
   17. listopad není svátkem studentů jen v tom smyslu, že to byli oni, kdo tehdy doplatili na režim nacistický a pak komunistický, ale i v tom smyslu, že ten den má své místo vzdělání, ba vzdělanost sama.
   Sám se poslední dobou ocitám ve zvláštní pozici. Začal jsem v devadesátých letech jako příznivec hlasatelů alternativ, postmoderní plurality, u  mnohých jsem za skeptika, relativistu, zpochybňovače. Nijak jsem se snad nezměnil; najednou však abych naopak hájil pravdu téměř sókratovsko-husovským způsobem, takže budu vypadat téměř jako odpůrce alternativ. Doufám, že rozpor je v tom jen zdánlivě: nejde přece o vlastnictví pravdy, o pravdu absolutní, pravdu totalitní, ale spíš opravdovost, pravdu jako zavazující nárok, pravdu jako úběžník, pravdu znovu hledanou, pravdu zakládající odpovědnost.

   A ještě něco: pravda a láska jsou zprofanovány, zprofanována jsou všechna velká slova, zejména tradiční slova, česká slova. Máme tu ten marketing a koučing a strategie a design. Někdy se ale přistihnu, že opatrně hledám a používám ta slova, co se jich ostýcháme nebo co jsme už zapomněli. Koukám na zprávy a zkouším to: nesoudnost a nestoudnost, zpyšnělost až zpanštělost, závist a nenávist, nabubřelost, omezenost, pohodlnost. Časy se mění, hříchy zůstávají.