Chtěl jsem mnohaměsíční odmlku přerušit jinak než politikou; mám rozepsaných hned několik rozsáhlejších věcí.
Odolal jsem, když se tu nabízelo komentovat poslední měsíce Klausovy, lednové volby a první měsíce Zemanovy. Nechtěl jsem si to tu úplně zašpinit.
A vidíte, nechal jsem se vyprovokovat. Asi hlavně proto, že titulky, kde se vyskytují jména Zeman a Putna vedle sebe, pro mě představují prolomení politiky do oblastí, kde dosud neměla co dělat: jako bych spolu viděl Zemana a svoji babičku, Zemana a večerní sklenici vína nebo Zemana a svatojánskou noc. Aťsi je tam na Hradě, připustil jsem (hm, to už je vnitřní emigrace, co?), ale ať se mi nezkouší přibližovat. Porušil to, má, co chtěl.
Asi nemá smysl vykládat tu celou situaci, nejspíš se bude měnit každým dnem. Píšu den poté, co to všechno prošlo tiskem. Tedy se ví: 1) že Zeman asi odmítne jmenovat Putnu profesorem, 2) že to opravdu odmítne, ale neřekne proč, leda u soudu, 3) že vlastně ještě nic oficiálně neřekl a možná ho jmenuje a nemáme se blbě ptát, 4) že Putna nechává úřední kroky na univerzitě.
Moje reakce prodělaly řadu fází mezi pobavením a pobouřením, ale nakonec mám k tomu všemu hlavně tři okruhy připomínek:
1) Politicky vzato, Zeman dál zkouší, co si může dovolit a jaké pravomoci mu necháme usurpovat. Od začátku málem nedělá nic jiného, nejvýrazněji při (ne)jmenování velvyslanců. Tady je řada na akademické sféře, aby neustoupila ani o píď a řádně ho klepla přes prsty. To je meritum sporu a nic jiného by se oficiálně ani řešit nemělo.
2) Jenže přitom, nezaviněně, připoutal širokou pozornost sám Martin Putna, jeho osoba, vystupování, politické postoje, dílo. Zeman zavinil, že se na něj najednou upřely reflektory médií, zájem diskutérů, najednou se kdekdo ptá kdo je to ten Putna, co vlastně udělal pořádného, co udělal tak hrozného. Mnozí by řekli, že si za to Putna může sám; napsal, veřejně řekl a manifestoval mnoho kritického, kontroverzního, provokativního. Ale přece: být popotahován za to, co napíšu do novin a řeknu v televizi, to je v pořádku. Naopak být popotahován za to, že si mě vybere jako protivníka bezostyšný politik, to je přes míru, to je nezaviněný osud.
Rázem jsou diskuse plné výroků o tom, že humanitní obory jsou blábolení, že kdo nemá články v prestižních časopisech, jako by nebyl, že Putna vlastně nikdy nic pořádného nenapsal (sic!), že jeho sloupky v novinách nejsou žádná literární věda (no nejsou, jen v náznaku, a co?), že profesor nemůže být mladý, že se profesor nemůže vyjadřovat k politice, že profesor nesmí být homosexuál, že profesor nesmí být katolík, že Putna není žádný pořádný katolík, atd. atd. Jak už jsem napsal, o to tu vůbec nejde (jinak by veřejnost musela stejně halasně zkoumat všechny ostatní profesorské kandidáty). Protože to ale přišlo na stůl, těžko nad tím zavírat oči. Když už otázka "kdo je to Putna?" padla, těžko ji smést.
Tedy (za sebe a bez autority v zádech, jako každý diskutující): Martina Putnu považuju za našeho předního vzdělance. Vzdělance, který nejen čte spoustu knih, ale ještě to, co je v nich, vyjádří v objevných náhledech, v textech plných point, v textech, které stojí za to číst a ne zařadit do oficiální nepoužívané police. To vše ne na úkor myšlenkové a dokladové poctivosti, to vše bez jednostranných zavádějících zkratek. Kdo dvoudílnou Českou katolickou literaturu, Obrazy z kulturních dějin americké religiozity nebo Duchovní portét Václava Havla nečetl, ať nemektá o bezvýznamnosti autora.
Dál: Putna nezůstává uzavřen v odborné sféře, ale od počátku vstupuje na ošidné pole veřejného vyjadřování. Role revue Souvislosti v polovině devadesátých let byla právě díky němu značná. Opakované snahy o působení v denním tisku, rozhlase, televizi často narazily, ale dosud jich nezanechal. To ho má diskreditovat?
Konečně potom - opět opakovaně - vyjádřil i svoje názory politické, výrazně právě v kampani, která skončila Zemanovým vítězstvím (podobně jako např. Hollan vnímal hrozící nebezpečí Zemanovo a z dvojice Dienstbier - Schwarzenberg se přes řadu výhrad přiklonil k tomu druhému). Není i to, není právě to rolí intelektuála nejen naší doby? - A Zeman? Místo aby mlčel nebo aby veřejně řekl "jsem odpůrcem veřejného působení pana Putny, lišíme se v těch a těch názorech", najde si svůj alibistický způsob, ukrytý za údajné prezidentské pravomoce; a ne, on naprosto vůbec nic neví o tom, co o něm Putna v kampani říkal.
Shrnuto - můžete Putnu nenávidět jako nevymáchanou hubu, gaye, katolíka, nekatolíka, posměváčka, pravdoláskaře, pravičáka, tradicionalistu (pak s vámi prostě ostře nesouhlasím) ... ale neříkejte, že je to nýmand, že je vám to putna (velmi neotřelá hříčka, zahlédnutá snad tisíckrát - že jim není trapno!), že nám to pan prezident vysvětlí. Pak totiž projevujete ignoranci.
3) Velmi svůdné je ještě něco jiného: konečně vytáhnout do boje. S Putnou tisíckrát souhlasím, Zemana tisíckrát proklínám, je tu bílá proti černé; vzhůru do ulic!
Je nutno ocenit, že Zeman má čich, že zvolil dobře, že dobře vycítil důstojného nepřítele. Toho, kdo se může stát mluvčím doby. Toho, kdo konečně povede dosud bezradné městské liberály, co po Zemanově zvolení sklopili hlavy a zalezli. Je až kupodivu, že si Zeman neuvědomuje, že právě tím si svého protivníka pomáhá vytvořit (jako šel Voldemort po Harrym, až ho donutil se mu postavit). Revoluce ... konečně?
Jak by to bylo krásné - poté, co roky říkáme, kudy ne a kdo všechno je vůl - smět to říct nahlas, v hlavním vysílacím čase, na titulních stránkách novin, z připravených protimocenských hlasatelen. Putna by teď mohl. Stačí říct ANO - a z člověka je málem Mesiáš. Přišel čas?
Ani náhodou! Politici hrají jakési hry, ale proč hrát ty jejich? Proč se nechat vylákat na jejich pole, kde oni určují témata a prostředky? Považoval bych to za velkou chybu: ne proto, že by to byl boj bez naděje na úspěch (jednak by mě právě takový donkichotský boj lákal, jednak tu naději na úspěch vidím), ale proto, že by to znamenalo protivníkovi se připodobnit.
Co navrhuju? Nechat se ovlivnit co nejméně. Držet dál pozici na pomezí literatury, vědy, kultury a občasných mediálních a politických vyjádření. Nestát se právě nyní privilegovaným Zemanovým veřejným odpůrcem, symbolem a vůdcem protizemanovců, jakkoliv by se to nabízelo.
Příkladem je mi tu Kléméns v podání Zdeňka Kratochvíla: "Já nechci mít s císařem nic společného; vůbec nic, ani císařského prokurátora."
(Z. Kratochvíl: Pramen poznání. Brno: Cesta, 1996, s. 181.)
Sám Putna to ví sám od mládí velmi dobře, já to znám naopak až od něho:
"Mluvil jsem o minulosti našeho národa (...), o přítomnosti (...), o potřebě znovuzrodit mýtus (...). Založili (...) bratrský kruh (...), i prosí mne, abych se mu postavil v čelo. (...) Přibývalo nás. (...) Radil jsem jim (...) a oni to brali a četli, oni četli i to, co jsem nevyslovil - MOJE knihy (...). Náš Svazek pochodoval zase po ulicích hlavního města, dávno ne neznámý, dávno zdroj pýchy (...). Proti nám se objevil dav. Nečistí, šedí, jako vrstvou prachu pokrytí, oči plné zvířecí nenávisti ztracených k nalezeným."
Tenhle sebeironický, varovný text je podepsán Putnova noční můra.
(M.C.Putna: Fašistický sen. Souvislosti 4/1995 (26), s. 173-174.)
"(...) paňáci u nás pro své psychické zdraví POTŘEBUJÍ archetyp 'rozhněvaného muže' typu Künga nebo Drewermanna, který v hněvu občas přestřelí a vůči kterému se pak skvěle (...) zatvrzuje vlastní neústupná pozice. (...) Moc lidí by mělo radost, kdybych tuhle roli hrál v Čechách já. (...) Jenomže na tuhle hru musejí být dva."
(M.C.Putna: Kniha Kraft. Praha: Torst, 1996, s. 166-167.)
"Úplně poslední kniha, kterou vydal Florian (...), končí statí BOJ S MRAVENCI. Pán Bůh nás takových konců ochraňuj."
(M.C.Putna: Kniha Kraft. Praha: Torst, 1996, s. 212.)
Soudě podle Putnových velmi zdrženlivých a korektních vyjádření v tisku, je si těchto nebezpečí vědom i dnes.
Žádné komentáře:
Okomentovat