Čas zlomu

Druhý život Václava Havla

"Klein: Tak jak žiješ? Máš teď asi víc času na rodinu. Anebo se ti stýská po politice?

Rieger: Je to trochu paradoxní, ale vlastně teprve teď poznávám, kolik mám příznivců. Přece jen určité hodnoty jsem pro lidi zřejmě ztělesňoval -" 

(Václav Havel: Odcházení. Respekt Publishing 2007, s. 33.)

Dvaadvacet let v celkem svobodné zemi je za námi. Pro tak dlouhou dobu nemáme příliš precedens - celá první republika ani tak dlouho netrvala a s čím jiným to srovnávat?

Člověk čeká zlom. Tedy - víc se to nabízelo okolo roku 2000, mileniarismus byl na denním pořádku, na globální úrovni se tu nabízel ropný zlom, střet civilizací, klimatické změny, věk Vodnáře a kdovíco všechno, na našem dvorečku to byla televizní krize, hnutí Děkujeme, odejděte, Impuls 99 apod.

Od té doby už jsme si zvykli. Ne že by tu nebyly další a další důvody ke znepokojení, přišly však kontinuálně, po krizi amerických hypoték krize eurozóny, po dinosaurech veverky, korupce čím dál systémovější, však tu už nějaký ten pátek nadávám, méně a méně však kdokoliv věřil v nějakou změnu. Slovo ztratilo svou moc, říct můžete cokoliv, nic tím nezměníte.

Možná se ledy hnuly na světové scéně, arabské jaro a hnutí nespokojených nejen ve Španělsku jsou jevy nepřehlédnutelné, ale u nás? Stále totéž dusno, téměř normalizace.

Až zemřel Václav Havel a zvedla se vlna, kterou jsem nečekal. Zdaleka nereagovala jen běžná média, ale i spousty blogerů, přátel na facebooku ... a hlavně ty spousty skutečných lidí na dvou nohách, co se sebrali, vyšli do ulic, přidali svoji svíčku, lidí, kterým to najednou nebylo jedno.

Havlův vliv se po revoluci postupně vyčerpával. Sám jsem už jeho projevy z pozdějších let nesledoval s takovou pozorností jako na začátku let devadesátých, řekl, co říct měl, a už k tomu nepřidával nic moc nového, nikdo už na jeho slova nečekal, nikdo s ním moc nepočítal. Filmové Odcházení zažívalo prázdné promítací sály, v internetových diskusích vyla lůza, ale na Havlovu obranu se neozýval nikdo. V listopadu jsem proto havlovské texty zařadil do svého Zápisníku zapadlých (Gymplák 10).

Teprve, když zemřel, znovu žije. Teprve když zmlkl, mluví. Teprve, když odešel, působí. Svou nepřítomností se stal silněji přítomný. Nic nového, známe staré pravdy o zrnu, které nezemře-li, nevydá plodu, nebo o nádobě, která musí být rozbita, aby se její obsah vylil. Není to tak jen s Václavem Havlem, ale i s ledasčím jiným, na čem záleží.

Mnozí v nedávných dnech velice rozumně vyjádřili názory, že humbuk okolo Havla nám ho odcizuje, že se k němu teď bude hlásit kdejaký konjunkturalista, že se jím budou zaštiťovat všechny možné i nemožné aktivity, že si do něj budeme promítat naše vlastní přání, touhy či záměry, že o autentického Havla nepůjde a ani jít nemůže, že on sám by to takhle nechtěl apod. Že z Havla děláme světce, kterým nebyl, stejně jako z něj jeho odpůrci dělali a dělají výlupek vší špatnosti, kterým rovněž nebyl.

Chci se tu však radikálně přihlásit právě k takové naivitě: rozeznat ve Václavu Havlovi skutečně světce - nebo, abych použil jeho vlastní neurčitý vyjadřovací styl, cosi jako světce, jakousi postavu světcům ne zcela vzdálenou.

Hrozí mi teď, že proti sobě poštvu všechny: katolíky proto, že jakýpak byl Havel katolík! Evangelíky proto, že jacípak světci! (Nechci je přitom vystrnadit z diskuse, naopak souhlasím s Martinem Putnou, kterému při loučení s Václavem Havlem chyběli.) Ateisty opět proto, že jacípak světci! Ale přesto.

 Metodologicky je tu totiž s Havlem tentýž problém jako se světci či s biblickými postavami, ale vlastně i spisovateli a mnohými jinými - aha, i postavami divadelními!: vyhlásíme-li historický nárok na skutečnou, autentickou osobnost, původní, nezkreslené názory, poselství očištěné od nánosů pozdějších interpretací, mohlo by se stát, že zůstaneme s prázdnýma rukama. Loupeme cibuli, až pod všemi těmi vrstvami nezbude nic. Na otázku co tím chtěl básník říci je jednou z rozumných odpovědí jak to mám, k čertu vědět? - což neznamená, že mě ten básník třeba neoslovuje, že ho nebudu číst. Hagiologie a literární věda si tu mohou podat ruce.

Proto katolíci ve srovnání s evangelíky přijímají i tradici: jak původní poselství, tak jeho další předávání a rozvíjení je legitimní, nelze je od sebe oddělit, nelze vydestilovat původní tresť, co se nám rozpustila v moři (dez)interpretace. Nejde totiž o rozpouštění, ale o transmutaci. U světců se pak mluví o druhém životě, kdy působí mezi lidmi, vyprošují zázraky, objevují se a ztrácejí, dostávají se do vyprávění, písní a litanií, na obrazy a do podoby soch - a i tento druhý život, ba právě často tento druhý život je důvodem pro jejich kult.

Svatý Václav přece působí hlavně skrze svoji smrt z bratrových rukou, skrze svou korouhev, blanické rytíře a sochu na Václaváku. Svatý Jan Nepomucký skrze svůj barokní kult, spojení s řekami a mosty, zářivý jazyk - kdopak by po mlčenlivém podsekretáři ze středověké Prahy jinak vzdechl? Je to možná ahistorické, přiliš lidové, kýčovité - ale nejsou to všechno jen jednostranné nálepky pro působení symbolu, archetypu?

Václav Havel by byl ve své skromnosti zřejmě ten poslední, kdo by o nějaký vlastní kult stál, a nejraději by se z piedestalu nenápadně odplížil zadem - ale ve své skromnosti mi těžko může zabránit, abych třeba i jemu navzdory svůj výklad přednesl. Nechci ten kult budovat. Chci ale, abychom byli vnímaví k jeho projevům a následkům. Havel třeba nebyl žádný sádrový světec - ale ti uznaní světci snad byli jen takoví sádroví světci?

Svatého Václava jsem tu nezmínil náhodou, tomu se nevyhneme. Archetyp vladaře provázel Havla od prvního zvolání Havel na Hrad!. Opět, Havel sám tuhle monarchistickou ideu tisíckrát odmítl - ale paradoxně Havel sám ji zároveň tisíckrát svým působením připomněl, ba ztělesnil. Nemusíme tu nutně chodit po katolických svatých - takový král Artuš znamená něco velmi podobného. Vladaře země a vladaře lidu. Vladaře přicházejícího proti vší naději. Vladaře, který moc neuchvacuje, ale snáší, je-li mu propůjčena. My Češi neradi supermana na trůně. Naši králové koktají, ráčkují, rozpačitě krčí rameny: Havel patří do řady Neumannova mečícího poplety z Pyšné princezny a Brodského krále Hyacinta z Arabely. Ale o to nejsou králi méně.

Uznáme-li to, co máme činit? Co navrhuju? Nenavrhuju vlastně nic. Archetyp působí sám, ne programově. Nenavrhuju zahájit kanonizační proces, pojmenovávat letiště, divadla, muzea, vztyčovat sochy ... Nevydávám ale ani (jinak mi sympatické) výzvy k tomu, abychom "Havlův odkaz" naplnili sami, že teď je to na nás, že jsme na řadě, abychom převzali štafetu apod. (např. blog Jana Šterna). Zde je právě třeba ptát se po onom autentickém Havlovi, to je ta cesta zodpovědná, přísná, programová. Navrhuju "jen" to, abychom zlom, na kterém se možná ocitáme, vnímali očima otevřenýma, a bude-li přitom Havlova stopa trochu zjevná, neodmítejme ji jen proto, že se nabízí tak lacino a prvoplánově.

Schyluje se ke kolapsům na mnoha úrovních. Mnozí zemřeli. Časy se mění. To nejsilnější v životě nastává, když se změny světové, změny v celé zemi a změny v našem nejbližším okolí setkají, synchronizují, protnou. Zažil jsem to v devětaosmdesátém a znova se to nabízí dnes. Samo.