Přímý přenos z četby knihy
Milorad Pavič: Chazarský slovník. Exemplář pro ženy. Odeon, Praha, 1990.
Na některá období života mám vzpomínky sice nejasné, ale o to neodbytnější. Vynořují se jen občas, znamenají však mnoho. Kromě dětství je to pro mě zejména doba prvních let na VŠ, doba v mnohém přelomová, nelineární, matoucí.
Chazarský slovník jsem si asi koupil už tehdy, už tehdy jsem měl pocit, že je to kniha mimořádná - a tehdy ani později jsem ho nepřečetl. Nechával jsem si ho na později, nechával jsem si ho dozrát (nebylo jasné, jestli má dozrát kniha nebo já). Možná mě frustrovalo, že jsem si - nic netuše - koupil verzi určenou ženám. Já vím, že se to má lišit jen jedním odstavcem, ale stejně.
Několikrát jsem ho zkusil číst a několikrát jsem ztroskotal. Nepřipadalo mi to nudné, možná naopak až příliš zajímavé.
Ta kniha se přede mnou dlouhodobě skrývá. O většině svých knih vím. Ve zmatku své neuspořádané knihovny většinu knih tuším. Tuším, kde jsou, nebo tuším, kde se ztratily, nebo tuším, kde by se časem mohly vynořit. Jsou vhodná místa pro hledání hub, v mé knihovně jsou vhodná místa pro hledání knih. - Jenže Chazarského slovníku se to netýká! Upřímně nevím, kde nějakých posledních patnáct let byl, nevím ani, odkud jsem ho před pár týdny vytáhl. Prostě mi najednou leží na stole. Ta kniha se chová stejně jako obsah nějakého z hesel obsažených uvnitř.
Znovu, po letech jsem ji zkusil číst; znovu neúspěšně. Nemám trpělivost číst ji od začátku, ba víc, mám podezření, že tak začíná jedno z klamných čtení, které nabízí. Listuji jí, probírám se jí, před očima se mi míhají města, karavany, klíče, jména, letopočty a příběhy, hádanky a omyly. Nevím, jestli se víc bojím, že některá místa najdu znovu a znovu, nebo že už je nenajdu nikdy. Nejvíc se mi vtírají Lovci snů, obávám se, že se jednou dozvím, co jsou zač. Ta kniha se pro mě stává Borgesovou knihou z písku.
(Je zajímavé, že v Cílkově Borgesově světě o Chazarském slovníku není ani zmínky, hodil by se tam znamenitě. Nebo tam je, ale nevšiml jsem si ho? Skrývá se přede mnou i tam?)
Píši proto - zcela v duchu Chazarského slovníku i Borgese - průběžnou zprávu o svém čtení. Ne proto, abych zmnožoval i tak mnohé texty, ale ... ale vlastně právě proto! Zmnožování je zhoubným svodem Orientu, může být podobně i cestou, jak se odtamtud dostat. Podobné zkouším léčit podobným.
Dnes jsem se do té knihy začetl. Na konci Červené (křesťanské) knihy je rozsáhlé heslo Suk, dr. Isajlo. V něm se prolíná hned několik příběhů; čtivý a působivý je ten, jak doktor ve vetešnictví kupuje dětské violoncello. Vetešnictví jsou kouty zapadlých možností; živější než muzea, skrytější než běžné obchody. Ožívá tu motiv nakupování jako dobrodružství, nakupování jako cesty. Prodavač, který ani nechce prodat. Prodavač odbývající zákazníka. Prodavač zasvěcovatel. Možná, jen možná bude adept uznán hodným věc zakoupit. Nákup se tu stává nedosažitelným cílem, zároveň však i pastí, do níž hrdina upadá. Krámek jako dveře jinam, už z něj nevyjdeme neproměněni. Krámek možná neuchoval jen jednotlivé staré věci, ale i jejich osudy, možná i staré doby samy ... a vypouští je na tento svět. Zároveň se nelze zbavit opačné myšlenky, že to celé je jednorázová šalba, že po odchodu zákazníka se všechny ty kulisy a rekvizity naloží na stěhovák a odvezou jinam, zatímco prodavač se změní v moderního mladého muže s kravatou a jen trochu ďábelsky si zamne ruce. - Slepice snášející vajíčka/budoucí dny slibuje spoustu možností, jak naletět a pohořet, a závěrečné usínání dr. Suka, kterým celá Červená kniha končí, je známkou toho, že na průšvih je zaděláno. Osud se vkrádá.
Říkám si, jestli není nebezpečné číst dál. Činím tak přesto v důvěře v Chestertona: "Kdo otevře tuto knihu, zmizí v příštím okamihu!" "Ale dejte pokoj, já ji otevřel hned. Nejsem totiž vůbec pověrčivý." Věřím, že není bláhovost sázet na dobré příběhy. Osud neznamená nutně pouta. Pasti čekám jinde.
- to be continued -
Žádné komentáře:
Okomentovat