Na nakupování knih je nejlepší ten okamžik, kdy je vybalíte ze zavazadla a poprvé otevíráte; směsice dojmů z obálek, záložek, míhajících se názvů kapitol a náhodných úryvků. Zde takřka v přímém přenosu ...
Některé bych tu chtěl časem recenzovat, ale kdy se to podaří? Proto (přiznaně) tyhle první dojmy; první dojmy bývají výstižné.
Všechny ty knížky jsou z mého oboru, některé vyšly na jaře, některé teď.
Karel Kleisner (ed.): Biologie ve službách zjevu. K teoreticko-biologickým myšlenkám Adolfa Portmanna. Nakl. Pavel Mervart, 2008.
Portmannovská biologie v podání Neubauerově a Komárkově mě za studií fascinovala, přijal jsem ji za vlastní, ale co dál? Ano, zvířata mají svůj vzhled, po staletích si toho biologové zase všimli; chtěl bych něco ještě silnějšího, ontologicky zásadnějšího. V tomhle sborníku to ovšem asi nenajdu. Je možné, říkám si, že moji oblíbenou doktrínu potká osud většiny nauk, totiž že bude opakovaně přežvýkávána, dolaďována, dopracovávána o nudné detaily ... ? Po paradigmatickém průlomu nástává pouhá "normal science".
Ale zase - proč ne? Proč by se obor nemohl prostě etablovat jako rozumný obor, kde se dělá dobré řemeslo?
Sborník obsahuje pět Portmannových esejů, jeho životopis od Komárka a čtyři další studie. Tak jo, no.
Jo a mandril na obálce vypadá jako hypertextový odkaz na encyklopedii Zvíře.
Anton Markoš (ed.): Náhoda a nutnost. Jacques Monod v zrcadle dnešní doby. Nakl. Pavel Mervart, 2008.
To tenhle sborník, to bude jiná! Silnější ráže je daná už tím, že Monod není našinec, ale nepřítel; molekulární biolog, který nezůstal u svých molekul, ale ve filosofujícím textu Náhoda a nutnost se pustil na půdu zobecňování - a jeho obraz světa si nijak nezadá s descartovským (není-li jeho variací/domyšlením/dědictvím)! Sborník tenhle Monodův text vůbec poprvé překládá do češtiny a věnuje se mu v mnoha interpretujících příspěvcích. Ano, protivníky je třeba si pěstovat a paradigmatická díla je třeba vydávat.
Nebo je vydání té knížky taky jen pouhou náhodou?
Michal Ajvaz, Ivan M. Havel: Snování. Rok dopisů o snech. Nakl. Pavel Mervart, 2008.
Mám moc rád knihy, které nezastírají svou genezi. (Uvažoval jsem, že budu Jabloděj psát hned s několika textovými verzemi, s možnými alternativami, odbočkami, vysvětlivkami. Tuhle strukturu má posmrtné vydání Tolkienových Nedokončených příběhů. Asi to ale neudělám, vypadalo by to jako další profláknutá postmoderní metanarace.) Ajvaz s Havlem si vzájemně svoje sny vyprávějí, vykládají, teoretizují o struktuře snového prožitku, pokoušejí se vyhýbat běžným výkladovým rámcům a nechat teorie, ať se vynořují. Když je text takto otevřený, snesu i značně tvrdé uvažování: je-li levá hemisféra hravá, ledacos jí odpustím.
Vůbec, Ivanu Havlovi forma dialogu svědčí.
Stanislav Komárek: Zápisky z Orientu. Dokořán 2008.
Druhý díl "zeměpisných reflexí" (po Zápiscích z Okcidentu; hranice je asi tak u Istanbulu). Už dlouho si myslím, že tenhle žánr jde Standovi vůbec nejlíp. Kdepak Cestománie, tyhle dojmy jdou pod kůži. Sítě souvislostí historických, sociologických, přírodních se tu v každé zemi prolínají, aby určily její ráz, ovšem že zhusta nejednoznačný až polární. S Komárkem nemůžete dojet do Teheránu, aniž byste (z jednoho úhlu) nevyložili fungování světa.
Všechno to směřuje k Číně, ta ale zbytek knihy nijak nepřeválcovala. Asie je veliká, rozmanitá a starobylá a tam, kde našinec čeká jen špinavou polopoušť zabalkánského ražení, ocitá se ve starých říších Peršanů, Indů a Tibeťanů. Zadal bych tyhle dvě knížky zápisků jako povinné učebnice zeměpisu/historie/ZSV.
Václav Cílek: Dýchat s ptáky. Obyčejné texty o světle paměti, pravdě oblaků a útěše míst. Dokořán 2008.
Ano, Cílek je tu s další knihou; hned na pohled je podobná těm předchozím (Krajiny vnitřní a vnější, Makom), jen názvem a designem výrazně "vzdušná". Krajina a doba se tu zase prolínají v mnoha vrstvách, všechno při starém, nic se nezměnilo. Václav Cílek objevil svou polohu psaní a vytěžil z ní další knihu. No a co? Odvar to není, čte se to pořád stejně dobře. Proč by nemohl zvonař odlévat další a další zvony, Dvořák skládat další skladby, příroda dělat další jaro?!
Cílek je totiž hlavně pozorovatel a jeho témata se nevyčerpávají. Místa a příběhy, lidi a počasí, vždyť o nic jinýho ani nejde. Možná až z odstupu si všimnu jistého posunu. Zmizela jistá přepjatost, překomplikovanost. Cílek je tu stručnější a hlavně prostší. Ta kniha je trochu jako ze znamení Vah; vyrovnaná a smířlivá.
Petr Pokorný, Miroslav Bárta (eds.): Něco překrásného se končí. Kolapsy v přírodě a ve společnosti. Dokořán 2008.
Sborník mých učitelů a kamarádů, lidí k nimž se hlásím. Sádlo, Kratochvíl, Horáček, Storch, Haluzík, Markoš, zase Cílek a další, které osobně neznám ... jímala by mě nostalgie, kdybych o ni stál.
Kolapsy v různých měřítkách, různě závažné ... znečištění praatmosféry kyslíkem ... nepříjemný závěr doby ledové ... smutný konec neandrtálců ... kolapsy v českém pravěku ... nástup Sahary ... konec "lesního" prasete ... metafory pádu komunismu ... soumrak zemědělství ... velký civilizační kolaps na okrese Prachatice v letech 2019-43 (pěknej apokryf!) ... Většinou, ne-li vždycky je tu kolaps něčím sice nechtěným, ale ne zcela negativním; aspoň je co prožívat, aspoň je co vyprávět.
Je to aktuální, no. Kolapsy jsou tu, jen se rozhlídněte.
Škoda jen, že je ta knížka tak oranžová.
Žádné komentáře:
Okomentovat